V hlášení o situaci z 10. prosince 1945 lze dokonce nalézt tvrdou kritiku stavu: „Všeobecně jest nutno konstatovati, že jak okres, tak samotné město Ústí n/L, jest v Praze považováno snad za město i okres podřadnějšího významu, jak vidno z toho, že kupř. vánoční příděl sušeného ovoce a hrozinek nebyl pro město Ústí stanoven. Na náš telefonický zákrok u min. výživy bylo sděleno příslušným referentem MV, který rozdělení prováděl, že tento příděl byl přiznán pouze městům, ve kterých se nacházejí doly.

Domníváme se, že podniky jako Schicht, Chemické závody, Solway Neštěmice, Schäffer a Budenberg jsou podniky pro stát důležité, nehledě k tomu, že takový Schicht a Chemické závody jsou svého druhu v republice jediné.

Tyto skutečnosti způsobují nevůli mezi obyvateli a obviňování ONV. Ústí n/L. 10. 12. 1945."

Osudy Němců

Desátý prosinec naopak znamenal naději na lepší čas pro jednu německou rodinu. Povinnosti nosit bílé pásky byli zbaveni němečtí antifašisté a ti Němci, kteří procházeli procesem přiznání československé státní příslušnosti. Takový byl případ z 10. prosince 1945, kdy nalepil na svoji žádost pětikorunový kolek zemědělec Jan Schrötter žijící v Českém Bukově, čp. 19. Poprosil ONV v Ústí o zbavení povinnosti nosit bílé pásky.

V žádosti napsal, že požádal o přiznání československého občanství. Doložili k tomu s ženou potřebné dokumenty. „Byli jsme vždy věrnými příslušníky československé republiky a slibujeme, že bude naší snahou státi se této benevolenci v každém případě hodnými." Podepsán byl čtyřiasedmdesátiletý Jan Schrötter a o deset let mladší Anna Schrötterová. Ještě téhož dne byli zbaveni povinnosti nosit bílou pásku do konce roku 1945. Do té doby se mělo ukázat, zda dostanou československé státní občanství.

Téhož dne byl zproštěn povinnosti nosit bílou pásku také Gustav Nerad z Neštědic, „jelikož byl po dobu 2 let ve vězení pro působení rozkladu v německé armádě."

Do konce roku 1945 bylo uděleno asi přes 750 různých výjimek. Neradova výjimka měla číslo 702.

Naproti tomu řada Němců chtěla co nejdříve utéci z Ústí nad Labem, protože po válce byla mezi Čechy v Ústí značně vyhraněná protiněmecká atmosféra. Pokud se chtěl Němec přestěhovat do Německa, musel podat mnoho žádostí.

Pryč z Ústí

Odsouhlasený formulář byl plný razítek. Willibald Fridl (1898) z Božtěšic č. 135 a Karla (1896) požádali o vystěhování a od MNV v Božtěšicích dostali červené kulaté razítko. Velitelství stanice SNB v Ústí na Bukově dalo na žádost také kulaté razítko s datem 11. 12. 1945. Úřad národní bezpečnosti v Ústí uvedl „Není námitek. Vyhovuji." Úřad ochrany práce přidal 12. 12. 1945 také kulaté razítko s poznámkou „Není námitek".

Žadatel musel odevzdat byt, zaplatit všechny poplatky a přinést o tom potvrzení. U manželů Fridlových s poplatky nebyl problém. Měli potvrzení, že byli vybombardováni a bydleli v bytě Arnošta Fricka v Božtěšicích č. 135. Neměli elektroměr a ani vodovod.

Tím pro ně papírování skončilo a mohli se odstěhovat do Německa.