Novou podobu by mohlo získat labské nábřeží v podobě náplavky i samotný průmyslový objekt. Má to ale jeden háček - musí brownfield nejprve odkoupit, jinak na přestavbu nezíská dotaci z Fondu spravedlivé transformace. Ten je určený pro Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj coby někdejší uhelné regiony. Ústecký kraj by mohl rozdělit na podobné projekty až 15,8 miliardy.

Jak vysvětlila ústecká mluvčí Romana Macová, revitalizovaný cukrovar by poskytl prostor třeba filmovým ateliérům, audiovizuálnímu centru, výstavišti. Mohlo by zde prý vzniknout i zázemí pro laboratoře v oboru robotiky a IT, polytechnické dílny spravované Domem dětí a mládeže, ústeckou univerzitou v souvislosti s podporou technického vzdělávání, řemesel a podnikání. „Součástí projektu jsou i opatření věnovaná udržitelné energetice či vybudování lávky pro pěší a cyklisty, která by spojila v tomto místě oba břehy Labe,“ informovala Macová.

Vedení společnosti Krajská zdravotní. Vlevo místopředseda představenstva Leoš Vysoudil, vpravo dnes už bývalý předseda představenstva Adam Vojtěch.
Vojtěch odešel z Krajské zdravotní, rezignoval na post šéfa představenstva

Jak vysvětlil vlastník cukrovaru Marek Boruta, prodeji objektu se nebrání. Prozatím se ale konkrétně s městem na ničem nedomluvili. „Je to všechno otázka blízké budoucnosti, kdy budeme vědět, zda se s městem na odprodeji domluvíme, či ne. Pokud ne, máme samozřejmě i vlastní plány,“ přiblížil.

Náměstek primátora Ústí Martin Hausenblas (PRO! Ústí) uvedl, že podmínky dotace jsou městu jasné a s Markem Borutou bude o odkoupení vyjednávat. „Už jsme v kontaktu. Pokud bude mít rozumné požadavky, určitě se domluvíme. Jdeme do toho ale i s tím, že to nakonec celé padne,“ poznamenal.

V Ústí nad Labem vyrostla v letech 1882 až 1890 trojice cukrových rafinerií. Dohromady vyprodukovaly největší množství cukru v českých zemích i v celém Předlitavsku, až 400 tisíc tun. Ten Vaňovský v dnešní Pražské ulici postavili jako první během let 1882 až 1883. Jeho běžnou denní produkci činilo až 50 vagonů cukru, ročně vyrobil zhruba sto tisíc tun.

Muž se v trolejbusu v Ústí oháněl pistolí
Muž se v ústeckém trolejbusu oháněl pistolí. Mířil na spolucestující

V roce 1916 ale rafinerii notně poškodil obrovský požár. Dobové noviny popisují, jak oheň tavil cukrové zásoby: „Davy ústeckých obyvatel s hrnci a kastroly chamtivě nabíraly přepálený cukr kanoucí na břeh Labe z továrních kanálů a rour,“ píší.

Rafinérii se ale nakonec tehdejším provozovatelům podařilo obnovit. V roce 1920 dokonce areál zmodernizovali a založili akciovou společnost. Provoz rafinérie cukru ale definitivně skončil v 60. letech 20. století. Od té doby komplex budov využívali různí vlastníci jako sklady. Příliš se ale nestarali o jeho stav a podle toho vypadá i v současnosti.

Podle architekta Jana Hroudy má projekt potenciál, jak oblast vrátit do centra města. Domnívá se, že má hodnotu nejen jako jedna z průmyslových staveb spjatých s historií krajské metropole, ale i jako zajímavý objekt s relativně exkluzivní polohou na břehu řeky. „Projekt by mohl spojit cukrovar s centrem cestou po nábřeží a za pomoci lávky přes Labe vytvořit vycházkový okruh. Vznikl by tak velmi příjemný prostor. Myslím, že to má velký potenciál,“ zamýšlel se.

V minulých letech sem zajížděli i ústečtí strážníci kvůli bezdomovcům, kteří tu bivakovali. „V současné době ale na to nemáme žádné stížnosti, vůbec tam nejezdíme. Ono je to i zazděné,“ dodal zástupce ředitele městské policie Jan Novotný.