Kliknutím zvětšíteJak dlouho jste knězem?
Jsou to asi čtyři roky. Pracoval jsem i ve školství, ve vězení, v azylovém domě pro bezdomovce, jako učitel a vychovatel…
… ve vězení?
Bylo to ještě v Polsku, měli tam 1,5 tisíce vězňů. Bylo přeplněné, jelikož kapacita toho vězení byla daleko nižší. Setkával jsem se s delikventy, kteří měli třeba doživotí. Musel jsem se vždycky svléknout, ukázat, že nic nepovoleného nepřenáším, žádné ostré předměty, a pak jsem mohl vstoupit. Totéž po skončení bohoslužby. Mohl jsem se ale všude dostat bez doprovodu. Bylo to takové poučné. Někteří lidé se skutečně k Bohu obrátili. Začali přemýšlet nad svým životem. Jeden pán mi dokonce vyrobil sochu ze zubní pasty a chleba. Byla to taková socha Ježíše Zmrtvýchvstalého. Vyslechl jsem různé příběhy, různých lidí. Docházel jsem tam každý den, včetně sobot a nedělí. V mém osobním životě mě to posunulo dál, zajímavá zkušenost, získal jsem jiný náhled na ty lidi.
V jakém smyslu jiný náhled?
Dřív jsem měl takový názor, že když už někdo něco provede a jsou to těžké zločiny, tak by toho člověka měl čekat trest smrti. Oko za oko, zub za zub. Po té práci jsem změnil názor. Zažil jsem různé situace. Třeba jsme měli adventní setkání. Každý vězeň měl možnost pozvat si dva lidi z rodiny. Nikoho z ostrahy ale nenapadlo, jestli třeba v termosce je skutečně jenom čaj nebo káva. Jestli tam někdo něco nepašuje. No a hosti pronesli v termosce tvrdý alkohol. Vězně nenapadlo nic lepšího než se začít nalívat a jelikož asi na alkohol nebyli zvyklí, opili se a začali se rvát mezi sebou. Byla z toho dost velká ostrá akce, kde se popralo 250 lidí. Byla to pořádná bitka.
Jste chlap jako hora, tak jste to ustál ve zdraví?
Spíš jsem tomu přihlížel z boku, poněkud stranou. Jak to všechno… Byla to taková, no, já nevím… Oni tam lidé měli různé příběhy, různé tresty. Mladí, staří. Tohle byl jen jeden z nich.
Byl tam člověk, který vám nějak utkvěl v paměti, ať už v dobrém, nebo ve zlém?
Určitě. Pamatuji si jednoho pána, který pod vlivem alkoholu způsobil tragickou dopravní nehodu, se smrtelnými následky. Vyčítal si to celý život. Nakonec svůj život otočil o 180 stupňů, obrátil se k Bohu. Nevěděl, jak by to měl té rodině vynahradit. Prosil Ho, aby mu ukázal způsob, jak to udělat, jak rodině vynahradit smrt syna. Když odešel z vězení po skončení trestu, potkal jsem ho po dvou měsících. Líčil mi, že se potkal s rodinou oběti nehody, a ta mu odpustila, co zavinil. Nakonec si vybudovali dobrý vztah a on jim postupně, pomalu syna nahrazoval. Úžasný příběh.
Jak jste začínal tady, v České republice?
Byl jsem knězem a pracoval v litoměřické diecézi, začínal jsem na nejnižších pracovních pozicích. Postupně jsem získal vedoucí post velkého azylového domu s kapacitou 118 lůžek. Na konci mého působení v charitě jsem byl koordinátorem a zástupcem ředitelky, asistentem. Vytvářel jsem nový druh služeb, který funguje dodnes.
Charita je zvláštní věc, lidé pomoc často pojmou tak, že mají příležitost se zbavit starých krámů a hrozně jsou uražení, když jim za ně nikdo nepoděkuje, setkal jste se s tím?
Přiznám se, že ano. Stávalo se, že něco takového přinesli. Ty darované věci ale třídili dobrovolníci. I u zaměstnanců ale často chyběla slova poděkování, jako by to brali jako samozřejmost. Neberme jisté věci jako samozřejmost, buďme rádi, že se lidé dokážou otevřít natolik, aby se dokázali rozdělit o to, co mají. Největší bylo, když přicházely maminky, které sami měly malé děti, a i z toho mála, co vlastnily, našly, co by mohly darovat.
Co je podle vás na české charitě dobré a co naopak moc nefunguje, já si třeba všiml, že ta pomoc často bývá nekoordinovaná, že jednotlivé organizace neumí spolupracovat, co myslíte vy?
S odstupem času mám možnost posoudit, že třeba charita na severu funguje jinak než na Moravě. Tam jsou lidé víc otevření, funguje to víc koordinovaně, každý ví, za co zodpovídá a je součástí velkého týmu. Jakmile ale jistý článek vypadne, začíná se to sypat jako domeček z karet. Tady na severu my chybí… Jak to jen říct… Prostě ryba smrdí od hlavy. Jak to řídí vedení, tak se chovají i zaměstnanci, a tak k tomu přistupují podřízení. Někdy chyběla i taková ta lidskost. Zapomínají, v jakém prostředí pracují, že to není jen práce, ale i poslání. Podobně jako působení kněze. Máme lidem pomáhat a předávat jim naději a radost. Nejsme sami pro sebe, ale pro lidi, bez ohledu na to, jaké je to středisko, jaká služba, ambulantní, pobytová, terénní. Někteří to brali jako řemeslníci, padla a cihla letí dolu.
Vidíte rozdíly mezi Polskem a severními Čechami, našel jste nějaké?
Když jsem přišel do ČR, neměl jsem tendence srovnávat s Polskem. Když máte rádi prostředí a lidi, nepotřebujete srovnávat. No, ale myslím si, že sever je dost specifický. Lidem tady chvíli trvá, než se otevřou a začnou důvěřovat druhému člověku. Zkouší kolikrát, zda se mohou otevřít, nebo ne. Je to dost specifické prostředí. Lidé jsou tvrdohlaví, lze ale říct, že hledají, kolikrát žijí podle desatera, aniž by to věděli. Jistá obětavost z jejich strany tu je. Já nesoudím podle toho, jak kdo vypadá, jaké je víry, náboženství nebo vyznání. Důležité je, co si člověk nese s sebou, jaký je uvnitř, ne jak vypadá. Lidi dneska kladou důraz na hezké oblečení, kvalitní parfémy, krásu, aby byli moderní. Ale ztrácíme svou lidskost.
Jak se stalo, že jste knězem v Ústí nad Labem?
Do Čech jsem přišel proto, abych se stal knězem v litoměřické diecézi, a proto jsem nastoupil i do olomouckého kněžského semináře. Víte, já jsem se vždycky modlil: „Pane Bože, jestli mám být knězem, tak ať jsem dobrým knězem. Pokud mám být špatný kněz, tak dej, ať poznám ženu.“ Žena mi nakonec vstoupila do cesty. Seznámili jsme se na křesťanském táboře. Ubytovaní jsme byli v přírodě, v docela drsných podmínkách, dneska bych to asi už nedal. Ze začátku jsme byli kamarádi, jiskra přeskočila až poté, co jsem se vrátil do semináře. Poslední ročník jsem končil dálkově, zbývalo mi už jen málo předmětů – bylo to stále ještě římské bohoslovectví. Tady v ČR je nás málo, kolem třiceti, včetně otce biskupa, takže řeckokatolická církev nemá svůj vlastní seminář. Nejprve projdou konviktem, jako takovým přípravným ročníkem, potom jdou do semináře jako takového.
Kdybyste měl vybrat jednu věc, co nejvíc odlišuje řecké katolíky od římských a od pravoslaví, co to bude?
Býval jsem římský katolík a přestoupil jsem na řecký, východní ritus. Římská mše a obřad jsou takové, že to člověk bere spíš rozumově. Že si v hlavě zdůvodní i samotnou existenci Boha. Když jsem se stal katolíkem řeckým, začal jsem liturgie prožívat srdcem. Vím, že Bůh je a nepotřebuji k tomu důkazy. To vyjadřuji i zpěvem. Jak říká apoštol sv. Pavel: „Když zpíváš, modlíš se dvakrát. Když zpíváš falešně, modlíš se třikrát.“ Prožívání srdcem, ne samotné zdůvodňování hlavou a rozumem. Spojil jsem hlavu a srdce. Emoce a city nesmějí zůstávat v pozadí. Musejí být v rovnováze, tak osobně to beru.
Jak víte, že Bůh je?
Dostal jsem tolik důkazů, že Bůh existuje, že už žádné důkazy nepotřebuji, abych se přesvědčil o jeho existenci.
Na závěr, nejhorší událostí 21. století je pro nás Evropany útok na Ukrajinu. Jak vy jako kněz můžete těm lidem pomoci duchovně, když je Ukrajina rozdělená na pravoslaví a řecké katolíky?
Já v tom rozdíly nedělám. Snažím se zapojit farníky do konkrétní pomoci pro konkrétní lidi. Podporuji ty, kteří přicházejí do naší farnosti a vybízím je, aby ve shodě s evangeliem hledali odpuštění. Osobně si připomínám svůj vlastní příběh s otcem, bylo v něm spousta bolesti. Víte, on byl těžce nemocný, kolikrát nám, bratrovi, mamince a mně, neúmyslně ubližoval. Trvalo to až do konce. Důležité je odpuštění. Nenosit v sobě nenávist jako kouli na noze. Nejsou všichni lidé špatní, nejsou všichni Rusové zlí. Oni teď bojují s neviditelnou silou, kterou se člověk často bojí nazvat zlem. Bojují proti démonům, proti Satanovi. Slovy Jana Pavla II., největší hodnotou je lidský život bez ohledu na rasu a vyznání.
15
2
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
