"Když jsem přijela do Teplic, byla jsem šokovaná, protože jsem nic takového nezažila,” říká Jana Dvorská. Katastrofální stav místního ovzduší vnímala o to víc, že se sem s manželem přistěhovala z Jeseníků roku 1986: “Už když se přijíždělo k Lovosicím, byl cítit zápach. I barva vzduchu se měnila. Býval trošku růžový, žlutý nebo hnědý. A podle toho, kudy šel vítr - jestli od Ústí nebo Mostu -, smrděla plynárna, doly nebo chemička. Obloha téměř nikdy nebyla modrá, jen šedá. A také dlouhé dny bez slunce,” popisuje Jana Dvorská.

Nejhorší byla bezmoc místních obyvatel. Skutečný stav ovzduší a jeho dopad na zdraví lidí se nezveřejňoval. Vládnoucí režim se o jejich osud příliš nezajímal. Kouřící továrny pro něj i tehdy, na konci osmdesátých let, zůstávaly symbolem prosperity.

Připadala jsem si jako ve snu

První impulz k budoucím událostem dal dnes už zesnulý Zbyšek Jindra, přezdívaný Oněgin, který po městě rozšířil letáčky zvoucí na protest v sobotu 11. listopadu. Toho dne se na “Benešáku”, tehdejším náměstí Zdeňka Nejedlého, sešly asi čtyři stovky lidí. “Drželi jsme se za ruce a volali: Chceme čistý vzduch, chceme zdravé děti!” vzpomíná Jana Dvorská. Demonstranti se důsledně drželi ekologického tématu. Zatím nevyřčená - ale všemi jednoznačně vnímaná - zůstávala skutečnost, že jde také o politiku. Nemluvilo se o tom, ale všichni věděli, že v totalitním Československu je jakýkoli protest výrazem nesouhlasu s vládnoucím režimem.

Druhý den se demonstrace opakovala, tentokrát za masivnější přítomnosti policie s pendreky, se psy a vodním dělem. Za policejním kordonem Jana Dvorská zahlédla své studenty z gymnázia: “Jediné, co mě napadlo bylo smlouvat s policisty, aby je pustili skrze kordon. Připadala jsem si jako ve snu, ne v realitě,” vzpomíná. Policie vyzývala lidi k rozchodu, u kašny na náměstí se začalo debatovat, co dál. Jana Dvorská společně s lékařem Petrem Veselským z místní hygienické stanice se ujali iniciativy: rozhodli se sepsat prohlášení, které předají úřadům.

Ještě téhož večera čekalo Janu Dvorskou zatčení a výslech na StB. Nazítří se na národním výboru setkali s typickou papalášskou arogancí: “Dívali se na nás asi jako na mladé, drzé, a co si to dovolujeme. S předsedou národního výboru na nás čekali takzvaní odborníci, kteří nám vykládali o tom, jak se tu ekologie dělá dobře, jak je životní prostředí výborné. Za čtvrt hodiny to skončilo. Ta debata neměla vůbec smysl, bylo to zřejmé od začátku, ale nám to nedošlo,” popisuje situaci Jana Dvorská. Tentokrát se ale ve městě shromáždil výrazně početnější dav, který se vydal před budovu OV KSČ a vyvolával tajemníka Antonína Váňu. Ten nakonec pod tlakem přislíbil veřejnou debatu o týden později, 20. listopadu, na teplickém zimním stadionu.

Pomoci režimu do kytek

Na setkání na stadion mířlly 20. listopadu tisíce lidí. Jana Dvorská a další účastníci protestů se na setkání s představiteli moci tentokrát důkladně připravovali: “Chtěli jsme je usvědčit fakty. Rozdělili jsme si otázky a připravovali jsme si argumenty, týkajícící se výhradně životního prostředí. Nechtěli jsme do toho tahat politiku,” popisuje připravenou strategii Petr Veselský. Pod vlivem událostí v Praze na Národní třídě se ale ekologické téma z diskuse zcela vytratilo a teplické problémy se přelily v ty celospolečenské. Ekologická debata toho dne skončila fiaskem.

I když jen dočasně. Po pádu režimu se totiž o ekologických problémech severních Čech mohlo začít mluvit otevřeně a ovzduší v Teplicích se výrazně zlepšilo. Přestože i tady, tak jako v jiných městech, došlo k mnoha deziluzím, základní požadavek demonstrantů - svobodně dýchat čistý vzduch - se naplnil jak doslova, tak metaforicky.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost.
Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.

GrafikaZdroj: Post Bellum