Z litvínovské chemičky jezdily vlaky do celé Evropy, vzpomíná Milena Martínková

Horní Jiřetín, litvínovská Osada, to jsou místa, která Mileně Martínkové přirostla k srdci. Stejně jako práce v litvínovské chemičce, odkud vypravovala vlaky do celé Evropy. Pracovala tam více než třicet let. „To mě bavilo,“ usmívá se při vzpomínkách. Podobný úsměv na tváři jí vykouzlí vyprávění o zamilovaných cestovatelských destinacích. „Sjezdili jsme půl republiky,“ vzpomíná.

Pětaosmdesátiletá Milena Martínková se do regionu dostala, když jí bylo osm let. „Narodila jsem se v roce 1937 na Zakarpatské Ukrajině, kde byl tatínek členem finanční stráže. Když začala válka, přestěhovali jsme se do Čech, do Slaného. A po válce musel tatínek zase nastoupit do služby a v Horním Jiřetíně byla stanice, takže jsme se tam odstěhovali,“ vysvětluje usměvavá seniorka, jak ji osud „zavál“ na Mostecko.

Byla jeřábnicí i hospodskou. Alena Krausová žije v Meziboří více než 70 let

V roce 1945 zrovna nastupovala do třetí třídy. „Začala škola a přišla spousta lidí, všechny nás dali dohromady. Nás osmileté, dvanáctileté. Tři přišli z Francie, zůstali neodsunutí Němci, další jsme přijeli ze středních Čech, byli jsme namíchaní. Co s tím měli kantoři dělat, to bylo pro ně hrozné. Ale poradili si, všechno důležité nás naučili, připravili nás,“ chválí.

„Na Horní Jiřetín vzpomínám v dobrém. Ve škole nám to klapalo, na spolužáky a kamarády. Byl tam hodně aktivní život. Sokolové, baráčníci. Lidé hodně táhli dohromady.“

Jiřetín se podle ní za ta léta dost změnil. „Někteří odešli, jiní přišli. Dolní Jiřetín se zboural,“ pokračuje žena, která se už od dětství musela „prát“ také se zdravotním postižením.

Starý Most byl moc hezký, vzpomínám na něj často a ráda, vypráví Anna Fialová

„Neměli jsme tehdy spojení do Litvínova. V Janově končila tramvaj, ta už teď není. A tam jsme museli z Horního Jiřetína pěšky. Pak se později dalo jezdit vlakem, postupně se spojení hodně vylepšilo,“ vzpomíná v litvínovském domově pro seniory, kde nyní žije.

Na Osadě bylo krásně

Po škole začala pracovat na národním výboru v Horním Jiřetíně, tam byla zhruba 4 roky, poté byla nějaký čas nemocná, největší část pracovního života ale strávila v litvínovských chemických závodech, více než 30 let. Starala se o dopravu.

To už ale s manželem bydleli v Litvínově. Od roku 1960. „S manželem jsme se přestěhovali do Litvínova. Nejdříve na svobodárnu, pak jsme dostali byt. Bydleli jsme na Osadě, a poté nedaleko původního zdravotního střediska,“ popisuje Milena Martínková.

„Na Osadu vzpomínám moc ráda, bylo to tam hezké. Obchody tam byly, tramvaj tam potom končila. Spojení do práce bylo vynikající. Postavili tam také kulturní dům. Opravdu pěkné to tam bylo,“ přirostla jí část Litvínova s názvem Osada k srdci. Také moc ráda vzpomíná na divadlo ve starém Mostě a na kavárničku hned vedle.

Chtěla jsem vidět kus světa, vypráví o své cestovatelské vášni Anna Špringová

V chemičce pracovala od roku 1963 až do odchodu do důchodu. „Byla jsem na komerčním oddělení, na starosti jsme měli vypravování zásilek, které odcházely z chemičky. To mě bavilo. Zásilky byly do celé Evropy, hodně do západní Evropy,“ popisuje seniorka.

„Celé dlouhé vlaky jezdily třeba Rakouska, s lehkým topným olejem do železáren. Nebo do Švýcarska s metanolem. Vesměs jsme vypravovali vlaky na západ. Z východu zase, než byl ropovod, jezdily vlaky s ropou,“ vzpomíná.

Společně s manželem, dvěma sestrami a jejich dětmi trávila hodně času s rodinou. „Rodiče jsme měli v Jiřetíně. V neděli jsme chodívali na společné obědy,“ usmívá se. Ve volném čase moc ráda cestovala. „Cestování mě hodně bavilo. Jezdili jsme s manželem rádi na rekreace, chodili na výlety. Sjezdili jsme půl republiky,“ vypráví. „Nejvíce se mi líbilo v Tatrách, tam bylo moc hezky. Také dovolené v Bulharsku byly výborné,“ dodává Milena Martínková.