Když jsme procházeli po Emergency, viděli jsme pravděpodobně nějakého narkomana. Jak často se s tím setkáváte?
Bohužel denně, a to i několikrát. Je to takové velké negativum. Asi je to tím, v jaké jsme oblasti. Opilí a narkomani jsou tady na denním pořádku.
Když jsem si s vámi o tom před časem povídal, říkala jste, že to jsou přibližně tři opilí lidé denně. To je opravdu hodně lidí. Jako lékařku, napadá vás nějaká možnost, která by tuhle situaci mohla zlepšit?
Já si myslím, že osvěta je v tomto směru vcelku dostatečná. Ať už v různých filmech nebo literatuře, ale tihle lidé asi nečtou, nikdy nečetli a číst nebudou. Myslím si, že by docela pomohlo, kdyby museli pracovat. Protože by neměli čas na hlouposti a netrpěli by všemi těmi různými frustracemi. A asi také, kdyby drogy nebyly vůbec tolerované a asi i přísnější tresty za jejich zneužívání. Ale jak už jsou vlastně všude, nějak si to nedovedu představit, zamořenost toxikomanií je šílená.
S tím trochu souvisí i další otázka. Lidé ani nemusejí brát drogy na to, aby byly takzvaně „toxičtí“ neboli protivní. Jak se lidé chovají k vám a k personálu?
Jsou lidi, kteří jsou fajn, bezvadní, úžasní a vděční za ošetření. Nebo se i stane, že někdo opravdu přijde s nějakou „hloupostí“, což on ale netuší a chová se naprosto normálně. My je rádi ošetříme. Takoví lidé jsou príma a patří sem. Jenže ona hrozně moc narůstá agresivita. Nemyslím tím rok od roku, ale měsíc od měsíce. Ať už slovní, nebo fyzická, někteří nás považují za takové služebnictvo. Ve stylu „…vy musíte, my si vás platíme…“ Začnou už sestrou na registraci, kde naprosto běžná komunikace jako „dobrý den, prosím vás, můžete…“, neexistuje. „Děkuji“ a „prosím“ jsou slova, která mnohým vymizela ze slovníku. Jsou vůči nám agresivní a vůbec si neváží, že tady dostanou veškeré ošetření. Rozčilují se třeba, že čekají. To není proto, že bychom někde lenošili nebo si povídali, ale protože určité lékařské úkony nějakou dobu trvají. Odběry, vyšetření na CT a podobně. Všechno nemůže být teď a hned.
Je tohle chování nějakým způsobem omezené, například sociálním postavením? Jsou třeba protivní ti, co od pohledu vypadají jako boháči, nebo se tak chovají i ti takzvaně „normální lidé“?
Tak samozřejmě, opilci a narkomani dovedou být někdy velmi agresivní, jejich výrazy se ani nedají reprodukovat. Jindy jsou agresivní pacienti, od kterých bychom to ani nečekali. Vypadají jako normální pracující lidé, a přitom si tady na nás vybíjejí frustraci. Většinou jsou ale takoví ti, co nepracují. Sedí v čekárně, netuší, že musíme někoho akutně ošetřit, načež jsme potom my ti špatní. Stane se, že nám někdo nadává a předvádí, jak umírá bolestí břicha, jenže ve skutečnosti má absťák, protože si nepíchl pervitin. Bohužel, to není nějaká exotická výchylka jednou za rok, bývá to velmi častý jev.
V minulosti bylo zneužívání Emergency a přivolání sanitky častým jevem. Klasický případ, kdy má dcerka týden kašel, ale rodičům se nechce k doktorovi, tak večer zavolají sanitku, ať si pro ni přijedou. Setkáváte se s tím?
Určitě, docela hodně. Řekla bych, že to také narůstá. Někdo, kdo má ráno drobný úraz, si to rozmyslí a přijede v jednu v noci. Ještě k tomu navrch napíše stížnost, protože se mu něco nelíbilo. Je to samozřejmě nesmysl, ale on tu stížnost napíše, protože může. Nechodím na sociální sítě, ale to, co mi přečtou kolegové, je naprosto příšerné. Nelze samozřejmě říci, že je to vždy zneužívání. Jestli například někdo přijde s tím, že ho čtyři měsíce pobolívá břicho, budete se ptát, proč jde až teď? Ono to může pobolívat, protože v tom břiše je nějaký problém, který se ale postupně stal problémem akutním, takže se nedá říct paušálně, že každý s dlouhodobými potížemi pomoc Emergency zneužívá.
Mohla byste uvést nějaký příklad, co na Emegency nepatří?
Když přijde někdo, že si dal kokain, na to něco dalšího a teď je mu špatně, to si myslím, že na urgent opravdu nepatří. Nebo když vypije dvě láhve vodky, navrch nějaké vínečko, a druhý den přijede, že je mu špatně a hned teď chce hned vyšetřit. To se nám tu děje naprosto běžně a tihle lidé skutečně zdržují. Samozřejmě si můžou vyrobit nějaký zdravotní problém, jestliže léta pijí a fetují, jenže to prostě je zneužívání. Absurdity jsou žádosti ošetření běžného poštípání komárem. Případně někoho, kdo se na sluníčku nenamazal krémem, zčervenala mu ramena a na urgentu se rozčilují, že mu s tím nic neděláme.
To skoro vypadá, že pomalu nikdo nechodí na pohotovost s normálním úrazem nebo akutním onemocněním…
Těch, co nás potřebují, je samozřejmě hodně. Jsou pacienti, které opravdu taháme hrobníkovi z lopaty. Nemocným diagnostikujeme srdeční selhání nebo arytmie. Potom horolezec spadne ze skály, stane se autonehoda, někdo spadne z kola. Jinému selhávají ledviny. Tihle lidé sem patří. Od toho tady jsme čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Jsme tady pořád. Což je naprosto v pořádku, jelikož je to naše práce.
Často v různých seriálech vídáme, že pacient to nezvládne a zemře. To musí být strašně náročné na psychiku. Jak tyto těžké chvíle zvládáte, dá se to vůbec nějak přejít?
Častá úmrtí u nás na urgentu nejsou. Všichni ale, co tady pracují, se s tím museli nějakým způsobem sžít. Máme tady kaplana, který nefunguje ani tak jako kněz, ale spíš jako psycholog. Je s námi vlastně pořád, známe se navzájem, a kdyby někdo měl problém, může si s ním popovídat. Je to na každém zvlášť, jak se s tím vypořádá. Myslím, že jsme se naučili zvládat i tyhle těžké chvilky. Případně vnímat určitou empatii vůči příbuzným, když s nimi mluvíme. Je to nepříjemné, nikdo z nás nemá rád, když musí někomu sdělovat tak nepříjemnou věc. Jak říkám, záleží na tom, co to bylo za chorobu nebo za úraz. Jaký byl věk pacienta. Někdy je to přirozený běh života.
Sledujete seriály z lékařského prostředí?
Například Sanitku, nebo Nemocnici na kraji města jsem sledovala. Bylo to hezké, rozebíralo to lidské vztahy, ale je to z jiné doby a bylo to dávno, když jsem byla mladá. Dnes, když vidím, jak někdo zkolabuje a kolem něj hned všichni běhají včetně ředitele nemocnice, to je samozřejmě nesmysl. Seriály typu Ordinace v růžové zahradě skutečně nesleduji.
Co třeba něco veselejšího, určitě jste měli nějak úsměvné případy.
Nedávno tady byl pán, který si strčil nějaké háčky do přirození. Museli jsme to z něj vytahat. No, pro něj to určitě úsměvné nebylo. Motivaci, proč to udělal, nevíme. Jsou to takové podivné příběhy. Asi úsměvné, nicméně to přináší práce. Jsou tu i tací, co přijdou opravdu s nesmyslem, ukazují na recepci štípanec a diví se, že je nepřijmeme. Když jsem zrovna po špatné noční službě, tak mi nic takového vysloveně úsměvného nenapadá.
Jak náročná služba vypadá, co se dělo například na vaší poslední noční službě?
Noční je stejná jako denní. Akorát, že v noci máte méně personálu. Pacient s dušností, který se léčí s průduškami, převezli ho, protože se mu špatně dýchá. Ať už proto, že vynechal léky nebo kvůli změně tlaku, prostě se mu zhoršila choroba. Další dva s nějakou infekcí, jeden zkolaboval někde venku, druhý doma a nemůže se postavit na nohy. Další pacient, kterého přivezli, měl těžkou alergickou reakci. Následoval další s bolestí na prsou. Do toho po jedné hodině v noci přivezli narkomana, protože někde křičel ve křoví. Tak to vás opravdu naštve, jelikož ho potom máme na starost do rána. To je zhruba průřez z dnešní noci. Pak jsem byla na urologické ambulanci, kde je člověk, který má renální koliku. To jsou takové běžné choroby. V současné době se hodně šíří infekce zažívacího traktu a různé plicní infekce. Nemocné sem přivezou v jakoukoliv denní dobu, ještě třeba ani nemají teplotu, ale najednou někde zkolabují a přiveze je záchranka.
Kdybyste si měla vzpomenout na doby, kdy jste čerstvě získala atestaci, jak jste vnímala tu práci tenkrát a jak ji vnímáte dnes?
Certifikace a atestace neznamená, že umíte všechno. Myslím si, že v medicíně tohle člověk nikdy nezíská, ani kdyby žil pět stovek let. Pořád vás může něco zaskočit. Jsem tady na urgentu patnáct let a myslím si, že se pořád učím. Předtím jsem pracovala na kardiologii, na interně a můžu říci, že všechno je to užitečné. Všechno, co člověk absolvuje, se hodí, protože se tím stále učí. Musíte k tomu přistupovat s pokorou. Poslání je takový divný výraz. Ani bych to tak asi neřekla. Ale s kolegyněmi jsme se bavili o tom, že medicína se nedá dělat s tím, že ji máte jako běžné zaměstnání. Jakože v sedm ráno začnete, ve tři vám padla a celou tu dobu si říkáte, aby to už bylo za vámi. To člověk musí mít rád a musí to mít rád celý život. I když je někdy naštvaný, otrávený, ale musí to mít stále rád.
Z čeho při práci míváte radost?
Je fajn, když se tu objeví někdo a říká, že mne zná. Většinou se zamračím a přemýšlím odkud. A ti lidé říkají: „Vždyť jste mi zachránila život!“ Tohle vás úplně nabije.
Na závěr, srovnala byste, jak se práce na urgentu za roky ve službě proměnila?
Bývalo, že lidé vstupovali do nemocnice s úctou, protože zde hledali zdraví a pomoc. Podle toho se také chovali nejen k lékařům a sestřičkám, ale i ostatnímu personálu. Přehnaně řečeno, byli to pro ně takoví andělé. To se najednou vytratilo, teď máme povinnost a musíme. Pamatuji si, že CT dřív dělali jen neurochirurgové. Dnes je to naprosto běžné vyšetření, což je super, jelikož řada potíží by nám zůstala skrytá. Nebo ultrazvuky máme na Emergency tři. Takže při už při prvním kontaktu s pacientem leccos dokážeme hned zjistit, aniž bychom toho člověka museli nějak zatěžovat putováním z oddělení na oddělení. To je skvělé proti minulé době, že technika postoupila tolik kupředu. My máme všechno vlastně za dveřmi, to je moc fajn. Možnosti laboratorních vyšetření narostly, leccos se dá diagnostikovat, hodně se rozvinulo kardiocentrum. Pro nás je to výborný, protože dřív se pacienti vozili do Prahy, to bylo noční telefonování, jestli nám ho vezmou na Vinohradech, nebo na Bulovce. Teď jsme ho museli odvézt sanitou, panovala nervozita, jestli pacient cestu přežije, nebo nepřežije. Včetně třeba kardiochirurgie. V tom prvním kontaktu se nám dost ulevilo a to myslím, je úplně skvělé, že se pacienti takto dají snadno vyšetřit. Někdy až můžete mít naopak pocit, že kdejakou v uvozovkách „blbost“ vyšetřujeme CTčkem a kompletní škálou odběrů. Jenže ono to ani jinak nejde. Občas třeba někdo přijde, kdo vypadá nenápadně, najednou se vám zhorší před očima a musíte reagovat: je to infarkt, nebo třeba praská aorta? Řešíme to týmovou prací. Jestli je to sanitář, sestra, lékař, to je jedno, všem jde o jednu a tu samou věc. Jak tomu člověku pomoci.
4
Čtenář reportér
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
