Co také svěrací kazajky? Už se dávno nepoužívají. „Ty snad nepamatuji ani já, dnes při kurtování pacientů nepoužíváme už ani látkové popruhy, ale magnetické,“ řekla o tom na oslavě 70. výročí založení ústeckého psychiatrického oddělení. V rozhovoru popisuje, čím se v Ústí nad Labem zabývají, čím klinika disponuje, nebo co jí nejvíc chybí a jaké léčebné postupy dnes moderní psychiatrie vlastně používá.

Jste primářkou psychiatrického oddělení, tedy lékařského oboru, o kterém panuje snad nejvíc mýtů. Například se říká, že pro psychiatra je blázen každý, a kdo je normální, tak má vlastně úchylku. Jak byste vy svůj vlastní obor definovala?

Je to obor, který se zabývá lidskou duší. Myslím si, že každý má duši. Můj obor se věnuje lidem obecně. Ukažte mi někoho, kdo nemá nějaké problémy. My se samozřejmě nezabýváme jen lidmi, kteří jsou vysloveně, v pravém slova smyslu duševně nemocní, například schizofrenií. AIe doba přináší spoustu problémů, ať už v rodině, nebo na pracovišti, případně s dětmi. I tím se náš obor zabývá, a samozřejmě závislostmi. Narůstá počet závislých na alkoholu, na drogách, gamblingu, nyní i na sociálních sítích obecně, a to i mezi dětmi. To všechno je můj, nebo spíš náš obor.

Ještě jinak, lidé si také pletou psychiatrii a psychologii, jaký je mezitím rozdíl?

Psychiatr vystudoval lékařskou fakultu, je tedy lékař, absolvent všeobecné medicíny se specializací pro obor psychiatrie, kterou má možnost absolvovat nejdříve za pět let od nástupu do nemocnice, zatímco psycholog má fakultu filozofickou.

Jak jste se na svůj obor dívala jako čerstvě vystudovaná lékařka?

Pocházím z lékařské rodiny a obešla jsem si nejdřív různé obory. Ke konci studia jsem si vybrala psychiatrii, protože mi připadala velice atraktivní. I vzhledem k velkému věkovému spektru a výsledkům léčby. Když se podíváte na dnešní interny, to je pomalu jako gerontologie. Tady máme i mladé lidi, které vracíme zpátky do života.

Jak dlouho to trvá? Co všechno člověk absolvuje, než se dostane zase zpátky do běžného života, například po ztrátě blízkých při dopravní nehodě?

Řekla bych, že zrovna tohle, co jste uvedl, jsou asi ty nejjednodušší případy. Bývají to ty nejkratší hospitalizace. Člověk utrpí nějaký šok, ale čas ho léčí a postupně se z toho šoku dostává. Složitější jsou duševní onemocnění v pravém slova smyslu, jako například bipolární porucha, tedy obecně poruchy nálady, nebo schizofrenie. Pro nás ale úplně největším oříškem a největším problémem jsou poruchy osobnosti. Je jich strašně moc a mezi našimi mladými pacienty se v poslední době vyskytuje často emočně nestabilní porucha osobnosti, s kterou se vysloveně velmi, velmi špatně pracuje.

Co si pod tím mám představit, člověka, který vybouchne vzteky nebo má záchvaty melancholie, pláče a podobně?

Člověk, který se neustále emočně hledá a nemůže se najít. Porucha osobnosti je vrozená, člověk se s ní narodí a ona postupně narůstá. Její projevy v pubertě a později na pomezí puberty a dospělosti narůstají, a tak se dostanou prvně do kontaktu s psychiatrií nejčastěji jako sebevražedný pokus. Jsou to například takové ty dívky, které se sebepoškozují, střídají vztahy, mají problémy s rodiči, se studiem, často je tam i drogová závislost. Je to hodně komplexní a skutečně obtížné s tím pracovat.

Proč myslíte, že přibývá tolik lidí s nějakou psychickou poruchou?

Já nevím, jestli přibývá. Kolikrát přemýšlím, zda ty diagnózy opravdu přibývají. Jestli to spíš není tím, že panuje větší povědomí o psychiatrické péči a jestli lidé díky tomu takovou péči více vyhledávají.

Mimochodem, než jsem vyrazil za vámi na pavilon P, lidé mi říkali, že tady potkám určitě alespoň dva Napoleony a další osobnosti dějin. Co to vlastně je za nemoc, že se někdo až takhle ztotožní se slavnou osobností?

(smích) Tak to je opravdu absolutní vzácnost. Já bych řekla, že to by mohla být nějaká bipolární porucha. V manické fázi, takzvané psychotické manické fázi, kdy člověk už ztrácí vnímání sebe i okolí do takové míry, že za to přestává být zodpovědný. Vidí se prostě tak nějak nadneseně, že je třeba nějaká princezna, nebo dokonce něco většího. Emoce jsou natolik narušené, že ovlivní i myšlení ve smyslu velikášství.

Jak se v průběhu času změnily prostředky, kterými léčíte?

Jednak máme množství nových léků, které už nemají takové vedlejší účinky, jaké měly ty původní. Existují i takzvané depotní léky, které může pacient dostat jenom jednou za měsíc. Není na pacientovi, aby polykal tablety. Máme i terapie, jež neobsahují medikamenty. Například transkraniální stimulace (léčba magnety, elektřinou apod. – pozn. redakce). Tím se zabývají v současné době například na psychiatrii v Mostě, ale plánujeme to zavést i v Ústí nad Labem. Nově u nás zavádíme v budově kliniky světelnou terapii. To znamená osvícení pacienta v době, kdy je ještě pošmourno, v době, kdy lidé trpí sezónními afektivními poruchami. Například mívají deprese v období jara a podzimu, kdy se střídá světlo a tma. Disponujeme místností pro světelnou terapii a dvěma pojízdnými světly, která se dají zapojit nad lůžko, když je to třeba.

Čím vším klinika disponuje, jak se proměnila v čase?

No tak jednoznačně bych řekla, že se zlepšily interiéry. Já si myslím, že to je hrozně důležité. Z nějakých obrovských pokojů, jaké bývaly v léčebnách, máme nyní pokoje menší. Každé dva pokoje mají vlastní záchod s koupelnou. Každý pacient má svou vlastní zamykatelnou skříň. Nové postele. Vybavení na společenských místnostech je moderní, s připojením na internet. Prostředí je strašně důležité pro komfort a dobrý pocit pacienta, kteří tu často leží celý měsíc. Průběh terapie spočívá na prvním místě v diagnostice a dohodě s pacientem, kdy určíme terapeutický plán. Pro každého pacienta bývá něco jinak. To se týká medikace, psychoterapie individuální, nebo rodinné, zapojení do arteterapie, vycházky do okolí v doprovodu, máme tady nově postavenou a oplocenou venkovní tělocvičnu. Takže i pacienti, kteří původně vycházky neměli, mohou za hezkého počasí chodit se sestrou na vzduch a zacvičit si. Máme nově vybavenou tělocvičnu uvnitř budovy, kde lze také cvičit během pobytu.

Co považujete za největší úspěch a co plánujete nového do budoucna?

To je velmi těžká otázka, ale momentálně za svůj největší životní úspěch považuji, že se nám na jaře podařilo posunout psychiatrické oddělení kupředu a proměnit jej na kliniku. Do budoucna chceme rozvíjet zmiňované nové terapie. Co se týče kliniky, dost se mě ptají, dokonce i lidé z nemocnice, proč jsme vlastně ta klinika chtěli být. Vysvětluju jim, že to už je školské zařízení propojené s univerzitou, významné pro další vzdělávání lékařů. Nově organizujeme pravidelné semináře, které jsou nyní kreditované. Lékaři z oddělení dostávají téma, na které si mají seminář připravit. Tak každý lékař získá určitý počet kreditů potřebný k naplnění počtu pro své celoživotní vzdělávání. Na tyto semináře nyní zveme i významné vědecké osobnosti. Existuje podpora zpracování přednášek pro prezentace i na mezinárodním poli, článků do odborných časopisů, prostě určitý posun poté „vědecké linii“.

Na závěr, co vám nejvíc na klinice chybí?

Kupodivu mám lékařů dost, až možná nadbytek, díky podpoře našeho ředitele. Ale panuje naprostý, totální nedostatek sester. Takže naše klinika má aktuálně po rekonstrukci otevřené pouze jedno patro, a nikoli celou budovu. Prostě nejsou sestry.

Nepřehlédněte: Ústí vloží miliony do oživení Mánesových sadů. Čeká na dotaci

Mánesovy sady v Ústí čeká revitalizace. Jak bude vypadat a jak to vypadá dnes? | Video: Janni Vorlíček