Žádný přístav neměl tak obrovský význam pro Rakousko-Uhersko jako ten ústecký. Dokonce ani námořní v Terstu. Ústí dokonce získalo přezdívku Malý Hamburk.

Na přelomu 19. a 20. století prošel ústeckým přístavem největší objem zboží v monarchii. „V roce 1903 se zde otočilo 7 tisíc lodí s 3,6 milionu tun nákladu, o milion více než v italském Terstu," uvádí historik Martin Krsek v knize Šedesát ústeckých nej.

V prvních desetiletích 19. století však labská plavba nepřekročila objemem přepraveného zboží středověk. „Rozhodujícím impulsem pro její novodobý rozvoj se stala těžba hnědého uhlí," vysvětluje Františe Cvrk v Dějinách města Ústí.

Tak obrovské množství nákladu přitom museli v té době nakladači přeložit ručně. Plná kolečka před sebou tlačili nad hladinou řeky po úzkých fošnách. Loď s nosností 500 tun nakládali celé tři dny. Teprve těsně před 1. světovou válkou převzaly jejich práci parní jeřáby.

Pod parou

Jejich práce patřila k slušně placeným. Překladači si ovšem příliš peněz neužili, jelikož vozili naložená kolečka „pod parou"a často je vyklopili do vody. Škodu jim zaměstnavatel pak strhával z platu. Ostatně, byla zde i námořnická hospoda, postavená nejdál od moře.

Na druhém místě pak hned za uhlím stál cukr. Labské „šífy" ho transportovaly sta tisíce tun ročně. Velký zájem panoval i o ovoce, zejména jablka a hrušky ze sadů v Českém středohoří.

Z ústeckých přístavů pak čluny pluly do Hamburku. Část zboží putovala po moři do Holandska, ostatní do Británie či Orientu a dál.

Až do 19. století čekal čluny v Hamburku smutný osud. Skončily po vyložení jako palivové dřevo. Ve 20. století už lodníci užívali tažné parníky a systém řetězové vlečné plavby. Po vynalezení briket vývoz uhlí ustal, a tím poklesl i význam ústeckého přístavu.