„Jako dopravce, který převáží lidi, se nemůžu plavit po kamenech. Jestli je mám bezpečně převést, musím je převést tak, aby neskákali do vody a na břeh se nemuseli brodit. Plavební dráha se nachází mezi dvěma červenými bójemi, které jsou na svádovské straně. Jelikož nemůžu připlout ke břehu při nízkém stavu vody, tak potom moje plavidlo kotví v plavební dráze, což samozřejmě nesmím ze zákona dopustit,“ vysvětloval osmdesátiletý rodák z Neštěmic.
K vodě a lodím měl vztah od mládí, vlastně od narození. Jak sám říká, vyrůstal u Labe. „To prostě vždycky byla moje srdeční záležitost. V tom roce pětačtyřicátém, když jsem se narodil, to tady bylo všude lodí plno. Samozřejmě, moje první kroky vedly s dědečkem k přístavišti. Šli jsme se podívat na ty zdejší solné a uhelné šífy. V těch časech tady kotvilo až šest stovek lodí. Uvázané tu stály ve dvou řadách, naložené vším možným. Tahle místa pro nás jako pro děti byla dokonalým lákadlem,“ vzpomínal.
V časech, které měly přijít, se nakonec naučil šest jazyků, procestoval kus světa, dodnes překládá z němčiny, přednáší o záchraně Rýna, který zničila ekologická katastrofa způsobená průmyslovými provozy, poznal moře po celé severní polokouli. Vyučuje zájemce o získání kapitánského průkazu. Dokonce vlastní jednu z mála ferrobetonových plachetnic v republice. „Už mi zbývá ji jen z jedné strany natřít a vyplujeme. Na cestu kolem světa,“ směje se Ústečan, jehož životní cesta by vydala minimálně na knižní trilogii.
S přívozem začínal někdy před osmi lety. V místech, kde přívoz býval i v minulosti. „S velkou slávou jsme to otevírali, ještě jsme ani nevybírali za převezení peníze. Ty byly jen dobrovolné. Původně jsem měl americkou loď. Jinou jsme pořídili, jelikož bylo nutné na ní přidělat rampy, vozidla a kola nesmí mezi cestující. Máme rampu udělanou tak, abychom mohli lidi naložit před nimi a byl mezi nimi prostor přes dva metry. Když se kvůli nízkým stavům nedostane ke břehu, tak nastupují právě přes tu rampu. No a kola si dávají dopředu, i motorky a malé motorky a tak dále. Celá příprava a výroba byla na kamarádech a na známých,“ pokračoval s tím, že kvůli potřebným povolením ale zpočátku bojovali s pražskou byrokracií.
Dokonce se prý kvůli tomu plavili pod německou vlajkou, což souvisí s mezinárodními dohodami o využívání vodních cest. „Němci se k tomu postavili dobře. Ale nesmíte vybírat peníze, takže jsme zhruba rok převáželi ve stylu, co kdo dá, než se nám konečně podařilo loď osadit podle českých podmínek, včetně motorů. Státní plavební správa nám dala certifikaci."
Dnes už neví, jestli bude pokračovat. Nejspíš ani nikoho nesežene, kdo by to celé po něm převzal. „Nikdo to nechce studovat, ani dělat kapitány, protože je to všechno závislé na čase a na praxi. Každý, kdo by to chtěl dělat, musí mít tu trpělivost na získání zkušeností v praxi na různých plavidlech. Potom teprve může jít na přívoz a převážet veřejnost. Můžu říct, že plavební správa v Děčíně je velice solidní a dívá se na to dobře. Ale bohužel, jak vám všichni řeknou, po kamenech se plavit nedá,“ líčil ostřílený lodník a zavzpomínal, jak mu před rokem vandalové přívoz poslali ke dnu.
„Houpali se na tom, skákali, jak se říká, rumplovali s tím tak, až prorazili plovák. V minulosti k nám do zátočiny totiž stavebníci vyváželi stavební odpad, a ty dráty nebo roxory tomu prorazily stěny,“ řekl a přidal obšírné líčení potíží se sháněním financí, nebo výrobce, který by na to měl nejen technologii, ale i zásoby hliníku. „Už je to definitivní, mám svůj věk. Tak jsem musel skončit," dodal lodní kapitán Josef Třešňák.
35
Čtenář reportér
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
