Ze skromných začátků vybudoval se spolupracovníky instituci, která významem dalece přesahuje ústecký region. Navázal spolupráci s univerzitami doma i se skanzeny v Německu.

Co považujete za svůj největší „majstrštyk"?
Za „majstrštyk" svého působení ve skanzenu bych mohl považovat víc záležitostí. Někdy byly i dílem šťastné shody okolností, náhoda přeje připraveným. Vždy jsme maximálně využili každé příležitosti. Z poslední doby je to především dokonalé zvládnutí stavby roubené usedlosti z Loubí (víceúčelové vzdělávací centrum), pak příprava stavby hrázděné stodoly. Hrdý musím být i na šťastný výběr a překonání všech překážek při získání unikátního krajinného celku „mlýnského údolí", kde budeme tvořit ekomuzeum a mlýnské expozice. Neméně důležité bylo využití příhodné doby pro zorganizování kompletní kabelizace všech sítí ve středu obce, čímž zmizely nevzhledné betonové a železné příhradové sloupy se závěsnými kabely, provizoria veřejného osvětlení, rozhlasu a telefonu.

Mohl byste jmenovat něco z poslední doby?
Po vzoru velkých západních skanzenů jsme se i v Zubrnicích zaměřili na práci se školní i předškolní mládeží. Vznikla řada programů, o které byl nevšední zájem. Z kapacitních důvodů jsme museli řadu škol odmítnout. Štěstím bylo, že jsme před lety na podnět kolegyně Augstenové z ústeckého památkového ústavu zachránili unikátní velkou roubenou usedlost z Loubí na Českolipsku, zaměřením, rozebráním a převozem do Zubrnic. Díky kolegovi Donnerovi z německé strany Krušných hor jsme se zapojili do programu EÚ Ziel3/Cíl3 s návrhem na využití této stavby pro víceúčelové vzdělávací centrum, zaměřené především na školní programy, jsme uspěli a získali potřebné finance. Tím jsme před definitivní zkázou zachránili jeden z nejhodnotnějších objektů lidové architektury zdejšího regionu, datovaný rokem 1700. Zároveň jsme vytvořili jedinečný prostor pro práci se školní mládeží, podobně jako ve velkých evropských skanzenech. Což nemá v českých skanzenech obdoby.

Co vás naopak nejvíc mrzí, co se vysloveně nepovedlo?
Nejvíce mne mrzí dopad restitucí na náš skanzen. Domnívám se, že zemědělské restituce v pohraničí byly minimálně lehkovážností státu. Lidem, kteří do pohraničí přišli bez ničeho, za symbolickou cenu dostali zemědělské usedlosti, které mnozí svou nekvalifikovaností, často i leností zničili a pak utekli, stát neměl nic vracet. Tito „zlatokopové" si po revoluci v listopadu 1989 navzájem svědčili, jací byli chudáci a proč museli z přídělu utéci. Prý utekli před komunisty, z obavy ze vstupu do JZD a podobně. Já osobně neznám případ, že by v pohraničí, kde byl po válce stálý nedostatek lidí, někoho vystěhovali z domu, protože odešel z JZD.

Jak konkrétně se skanzenu dotkli restituce?
Objekt, který zničili svým „hospodařením" dosídlenci, JZD a státní statek, jsme zachránili před likvidací a do jeho rekonstrukce investovali mnoho miliónů. Navzdory tomu byl určen k vrácení potomku poválečného dosídlence. Přestože v tomto případě jeho otec pracoval v přípravném výboru pro založení JZD. Byl dokonce jeho zakládajícím členem a usedal i v představenstvu. Po několikaletých soudních tahanicích jsme museli objekt vyplatit. V té době nám ministerstvo kultury finančně pomohlo. Dnes by to bylo asi složitější.

Když jste převzal funkci ředitele ústeckého muzea našel jste si čas i na odbornou práci etnografa a historika a to mělo vliv i na vznik muzea?
Dokumentoval jsem obce, které měly kvůli těžbě uhlí zmizet ze světa. Mimo fotografování a sbírání vzpomínek pamětníků to byly stovky nově získaných sbírkových předmětů. Kromě likvidovaných obcí jsem dokumentoval lidovou architekturu i v dalších částech kraje a současně prováděl rozsáhlou akviziční činnost (získávání sbírek). Což obohatilo dosud relativně chudou a málo početnou etnografickou sbírku muzea.

Tím se dostáváme k Zubrnicím. Kdy „TO" začalo?
Mé angažování v Zubrnicích začalo někdy v roce 1973. Výsledkem byla záchrana zdejší krajinné dominanty, kostela sv. Maří Magdaleny před demolicí. V malém ústeckém okrese z ideologických důvodů padlo šest kostelů a zubrnický měl být sedmý. Diplomacií se nám tehdy podařilo kostel zachránit před lžící bagru.

První dům pro skanzen jste získali podobně?
Jistě. Během několika jednání v obci mne upoutala velká roubená usedlost na návsi. Zástupce státního statku nám tehdy řekl, že měla být před čtrnácti dny zbořena, ale onemocněl bagrista a demolici prý kvůli tomu museli odložit. Ředitelství statku v Ústí nad Labem pak usedlost bez velkých problémů převedli na muzeum k velké nelibosti Zdeňka Drahoše, tehdejšího náměstka předsedy okresního národního výboru, zarytého to nepřítele památek.

Dům musel být jistě na spadnutí?
Podepsalo se na něm dlouholeté „hospodaření" dosídlenců, JZD a pak státního statku. Byl v zoufalém stavu, včetně napadení dřevomorkou. Zpočátku jsme jej chtěli využívat pro rekreaci zaměstnanců. Postupně převažovala myšlenka využít jeho přední část pro malou etnografickou expozici. Pracovníci muzea a později i studenti letních prázdninových brigád zde odpracovali stovky hodin, abychom zajistili základní sanační práce. O naší práci se začali zajímat i krajští památkáři, což přineslo mimo jiné i důkladný průzkum obce a navazující vyhlášení vesnické památkové zóny. Později vznikala potřeba zachraňovat další ohrožené stavby v obci, které jsme proto postupně přebírali do své správy. Později jsme začali i s prvními přesuny staveb do Zubrnic. To byl začátek zubrnického skanzenu. Nevznikal v projekční kanceláři u stolu architekta, ale dle skutečných potřeb v místě. Tím, že vznikal postupně a nekladl si hned zpočátku přehnané finanční požadavky, přijali jej kompetentní úřady celkem kladně a postupně jeho výstavbu i podporovaly.

Na závěr, plány do budoucna?
V nejbližší době plánujeme postavit hrázděnou stodolu ze Zadní Lhoty, nebo dokončit a zpřístupnit mlýn v Týništi 28, ve kterém rekonstruujeme strojní vybavení mlýna. V Zubrnicích tak bude k vidění v ČR jediné zařízení tohoto druhu, přesunuté z jiného mlýnu.