Ráno, špička. Revoluční od půl šesté do zhruba šesti hodin. Prostřídalo se tu 41 lidí, roušku měli všichni, pokud přišli bez ní, nasadili si ji, někteří se sakrováním, jiní s odevzdaným výrazem ve tváři. Nadšení rozhodně nejsou.

Starší žena kolem padesáti ke své známé: "No jo, roušky pro koloušky. Neskutečně mi to leze na nervy, stejně je to na nic." Načež jí druhá odpověděla: "Ale víš ty co, Liduš, nenaděláš nic. Tak trp." Načež se obě zasmály.

Zastávka Divadlo, 14.50 až 15.20 hodin. Vystřídalo se tu 27 lidí, roušku jich nemělo 10. Jeden seděl na lavičce a četl si noviny s rouškou pod krkem. Dva lidé postávali samostatně, dva a dva byly páry, dva výrostci a chlapec a děvčetem.

Tři lidé byli skupinka, co si roušku z krku nandali až při nastupování do trolejbusu. Povídali si, všichni. Opodál stály další milenecké páry, nebo prošly. Roušky měly. Kritika se na ty bez roušek nesnesla žádná. Nepřišli ani strážníci. Lidé je sledovali víceméně lhostejně, pokud vůbec. Pouze jeden senior vrhl krátký, nesouhlasný pohled. Z autobusů cestující vystupovali všichni s ochranou obličeje.

Na evidenci řidičů v ústeckém magistrátu stálo od 15.25 do přibližně 15.50 hodin nějakých dvanáct lidí. Roušky měli všichni. Nepanovala tu ani nervozita. Spíš se lidé ptali na elektronický pořadník. Když jedna mladá žena zakašlala, ihned se omlouvala a vysvětlovala: "Já nemám covid-19, já jsem kuřák!" Jeden příchozí si desinfikovat ruce doneseným přípravkem. Fronta postupovala rychle, odsýpalo to.