Jak jste se dostal k natáčení?
To už je hrozně dávno, ale pamatuju si to naprosto přesně. Psal se rok 2007, já byl v předposledním ročníku gymplu a v novinách - nejspíš to byl právě Děčínský deník - se objevil článek o tom, jak se bude na Ústecku točit pokračování Letopisu Narnie od studia Disney. V té době to byl rozpočtově největší blockbuster, co se tu v republice točil. A že se budou místní nabírat do komparzu, navíc do zajímavých fantasy rolí jako jsou fauni, minotauři, kentauři, apod. Třičtvrtě třídy si okamžitě začalo plánovat, jak ještě ten den vyrazí na první kolo castingu (myslím, že to tehdy bylo na děčínské Střelnici), ale mě v tomhle věku nějaká pohádka nechávala celkem chladným. Ale protože jsem to odpoledne neměl co jiného na práci, vyrazil jsem do Děčína společně se spolužáky a když už jsem byl na místě, tak jsem se rovnou nechal nafotit a vyplnil dotazník. A dopadlo to tak, že z celé třídy vybrali jenom mě. Ta anabáze tedy byla mnohem delší, probíhalo ještě několik dalších castingových kol, už v Ústí nad Labem, kde se trénoval např. pohyb těchto bájných míšenců zvířat a lidí (já hrál fauna, takže z poloviny člověk a z půlky koza), až z tisíců zájemců zůstalo konečných 200 nebo 300 lidí, kteří si v Letopisech skutečně zahráli.

Zdroj: DeníkBylo to pro vás hodně velkým překvapením, že vás vybrali?
Pozvání do druhého kolo mě rozhodně překvapilo, ale s každým dalším se původní nezájem měnil na snahu to dotáhnout až do finále. Postupně se člověk dozvídal, že se nebude točit jen v rámci kraje (tady na Ústecku se točila především velká bitva na louce v obci Neznabohy), ale i v barrandovských ateliérech v Praze a v několika zahraničních lokacích - v Polsku a ve Slovinsku. A pro studenta byla rozhodně nesmírně lákavá i představa výplaty, která na tehdejší (a vlastně ani na dnešní) poměry nebyla vůbec malá. Vybavuji si, že některým starším komparzistům se dokonce vyplatilo kvůli tříměsíčnímu natáčení dát výpověď ve svých pracích.

Takže jste hned se svým prvním filmem objel kus Evropy?
No, vlastně pouze s tímto prvním. V zahraničí už jsem pak nikdy netočil. Hned první týden filmování Narnie probíhal v Polsku, ale nejzajímavější bylo rozhodně to Slovinsko. Dodnes si vybavuju krásnou průzračnou řeku, která se na konci filmu zhmotní a výrazně zasáhne do děje. Chápu, proč si produkce vybrala právě tohle opravdu pohádkové místo. Na a pro nás to především znamenalo skvěle placenou dovolenou, kdy se z asi tří týdnů točilo jen přibližně polovina dnů a zbytek jsme si užívali v horském městečku v Itálii (na natáčení se přejížděly hranice). V této části natáčení už jsem překročil osmnáctý rok věku, takže na hotelu probíhaly solidní party.

Vám nebylo ještě osmnáct, když jste začínal. Takže první smlouvu podepisovali rodiče? Jak se na to tvářili?
Je to tak. Co si pamatuju, tak mi to nikterak nerozmlouvali a fandili. Komplikovanější to bylo ve škole, protože velká část natáčení zasahovala do posledních měsíců školního roku. Musel jsem tak z důvodu nedostatku hodin na konci srpna na přezkoušení z několika předmětů, aby mě pustili do posledního ročníku. Ale protože se při natáčení drtivou většinu času jenom na něco čeká, byl i na učení celkem prostor.

Jaké jsou ty zážitky?
Obrovským zážitkem byl každý den natáčení tak obřího projektu, po boku hollywoodských (i českých) herců a stovek profíků ve svých oborech z celého světa. To člověk nezažije každý den. O cestování po světě už byla řeč a rád vzpomínám i na zážitky v rámci volného času, kterého nebylo moc, ale o to víc jsme využili každou volnou chvíli a když to jen trochu šlo, tak jsme vyrazili z hotelu třeba na drink.

Začal jste asi největším filmem, který se u nás za poslední desítky let točil. V čem jste dál hrál?
Rok po Narnii stejná castingová agentura oslovila většinu severočeských komparzistů z Narnie pro další projekt, historický film Jindřich IV. Navarrský, do rolí vojáků. Točily se asi tři týdny převážně hromadné bitevní scény na Mostecku. Jednalo se o evropskou produkci s menším rozpočtem (oproti Letopisům Narnie), takže to byl pro nás už o něco menší zážitek - připadli jsme si jako mnohem menší hvězdy, na účtech přistál výrazně nižší honorář a catering už taky nebyl jak z luxusního pětihvězdičkového hotelu (smích). Po tomhle filmu jsem nastoupil do pracovního procesu a následujících několik let jsem (s jednom drobnou výjimkou) nic netočil. Zlom přišel v roce 2017, kdy jsem začal podnikat a tím pádem si sám koordinovat svůj čas, a zároveň se při rozjezdu firmy hodila každá koruna. Začal jsem tedy více sledovat poptávky castingových agentur a v letech 2017-2019 jsem dělal asi na patnácti projektech (např. Carnival Row s Orlando Bloomem, Soumrak templářů s Markem Hamillem - teda ne, že bych se zrovna s těmito pány na place potkal - anebo třeba druhá řada českého Rapla). Důležitý moment taky nastal v roce 2016, kdy jsem začal hrát s děčínským Divadelním spolkem Karel Čapek. Myslím, že hlavně díky tomu se z komparzních rolí postupně začaly stávat větší, mluvené epizodní role, převážně v českých seriálech - např. Tátové na tahu, kde jsem hrál podřízeného Saši Rašilova, nebo Modrý kód, kde jsem měl rozsahem zatím největší roli. A za zmínku asi stojí i komická role Bruna v reklamních spotech pro výrobce izolačních materiálů.

Potkal jste se s některou z hvězd při natáčení?
Zrovna Luka Skywalkera (Mark Hamill) bych potkal neskutečně rád. Ale tehdy se přísně tajilo, že je vůbec v republice, a já s ním bohužel žádnou scénu neměl. V českých seriálech je to o něčem jiném, tam člověk většinou potká bez problému kohokoliv. Přímo dialogy jsem - vedle zmíněného Saši Rašilova nejmladšího - měl třeba s Mojmírem Maděričem, Sabinou Laurinovou, Romanem Zachem nebo Jaroslavem Vlachem.

Tyhle české produkce a velké americké produkce, to se asi nedá moc srovnávat, že?
Moc ne - teda alespoň v rámci projektů, na kterých jsem pracoval a můžu je tím pádem porovnat. Točí se samozřejmě i české vysokorozpočťáky, ale já dělal spíš na televizních seriálových produkcích. Takže potom v porovnání třeba s Narnií nebo Soumrakem templářů je to nebe a dudy - hlavně co do velikosti štábu, kdy to jsou jednotky či desítky versus vyšší stovky lidí, co na tom place běhaj.

Většinou se herci pohybují od divadla k filmu, vy jste to vzal opačně. Proč jste se k němu dal?
V případě profesionálních herců většinou ano, ale k těm já mám hodně daleko. U mě to probíhalo tak nějak paralelně, nezávisle na sobě. Stejně jako miluju film, tak miluju i divadlo. A navíc mám takovou nemoc, že cokoliv mě nějakým způsobem zaujme, tak musím brzy začít provozovat i aktivně. Teda… v posledních dvou letech jsem začal sledovat MMA, tak to bude asi první věc, kterou se aktivně určitě provozovat nechystám (smích). Ale zpátky k divadlu. V roce 2013 jsem v děčínském divadle viděl představení místního divadelního spolku Hřbitovní aktovky. To bylo poprvé, co jsem se setkal s ochotnickým divadlem - a hrozně mě tehdy nadchlo, na jaké úrovni tady to divadlo dělají. Že vlastně jediný rozdíl je v tom, že ty obličeje neznám z televizních obrazovek, ale jinak jsou ty herecké výkony úplně stejně dobré. No, pak jsem se asi tři roky odhodlával a nakonec jsem si sehnal číslo na režisérku Káju Vázlerovou, která si mě vyzkoušela a měl jsem to štěstí, že jsem se jí zrovna hodil do tehdy nového představení Vražda sexem, kam mě obsadila do role Sebastiana. Štěstí především proto, že se tohle představení na poměry ochotnického divadla dost nadstandardně reprízuje (kdyby nazasáhl koronavirus, tak jsme měli vloni padesáté představení - dá se říct, že jsme s ním objeli celou republiku), takže člověk hodně hraje a získává hodně zkušeností, a hlavně - v této inscenaci hraje jeden lepší herec než druhý, takže je od koho ty zkušenosti nabírat. Až se zase bude moci hrát, tak nás ještě posledních pár repríz čeká, takže kdo jste Vraždu sexem ještě neviděl, určitě se přijďte podívat - zaručeně se pobavíte.