Co přesně děláte?
Poslední tři roky dělám u Siemens Energy, jedná se o inženýring softwaru řídících systémů parních turbín a jeho uvádění do provozu. Moje práce by se dala popsat jako kombinace programátora a elektronika. Na stavbě začínám oživením elektro rozváděčů a testem všech měření a čidel od turbíny až na obrazovku. Poté přichází na řadu testování softwaru, start turbíny, nafázování generátoru a na konci ještě zaškolení operátorů k ovládání obrazovek řízení turbíny. Projekty máme po celém světě.

Vaše kariéra u Siemensu se prakticky kryje s pandemii covidu.
Cestování se změnilo o 180 stupňů, člověk musí řešit, aby ho vůbec pustili do letadla a do země. Kolikrát je nutné být několik dní nebo i týdnů v různě přísné karanténě. Do toho spoustu byrokracie. S vízy i povoleními mi ale pomáhá firma, za ní jdou i všechny náklady související s pobytem v hotelu při karanténě.

Parní turbínu jste instaloval do papírny na Tchaj-wanu, ten je pověstný přísností.
Hned po příletu mě odvezli autem na hotel. Jídlo mi nechávali za dveřmi, celých 14 dní jsem nemohl vůbec vycházet. Když jsem potom po ostrově cestoval, narážel jsem na lidi, kteří, když viděli bělocha, tak se báli covidu. Tchaj-wan zavřel hranice, doteď nepouští turisty, já tam byl na speciální výjimku za dodavatele energetické infrastruktury. Přísnost se jim ale vyplatila, když jsem tam byl, neměli během 200 dní jediný lokální přenos, jen 1-2 záchyty denně u lidí v karanténě. I teď jsou tam na tom s čísly nakažených velmi dobře.

Činoherní studio nově uvádí hru Den člověka.
Když se sci-fi stane realitou. Činoherní studio oživilo román ze 40. let

Prý jste tam byl i svědkem zemětřesení.
Byl jsem ještě v karanténě a bylo jich několik, ale to se se mnou jen lehce hýbala postel. Pak přišlo jedno opravdu velké, později jsem zjistil, že dosahovalo 6,5 stupně Richtera. Celá budova hotelu se třásla, v rozích popraskaly zdi. Měl jsem dilema, nevěděl jsem, jestli mám utéct ven, když jsem byl v karanténě. Vyběhl jsem na chodbu, ale pak jsem si to rozmyslel. Byl jsem v 10. patře, říkal jsem si, že na schodech by na mě něco spadlo a zabilo. Tak jsem si jen lehl před dveře a život mi probíhal před očima. Naštěstí to přestalo. Na Tchaj-wanu jsou zemětřesení běžná, ale jednou za čas přijde opravdu ničivé a člověk neví, jestli to zrovna není ono.

Bičování za alkohol? Raději ne

Pak jste pracoval v plynové elektrárně v Saúdské Arábii. Jak to bylo s opatřeními v této islámské zemi?
Tam byla po příletu také povinná karanténa, ale byla podstatně hůř organizovaná než na Tchaj-wanu. Neměl jsem přehled, jak má být dlouhá, nikdo nezařídil jídlo. Když jsem zkusil on-line objednávku ze supermarketu, zjistil jsem, že neberou evropské karty. Tak jsem musel karanténu porušit a jít si vybrat. Pak byl ještě problém s PCR testem, byl jsem na něm třikrát, ale výsledek nikdy nepřišel. Musel jsem urgovat nemocnici, teprve pak ho poslali.

Zažil jste si tam prý i jiné extrémní věci než přísnou karanténu.
Bylo to tam pro Evropana opravdu velmi zvláštní. Například kvůli modlitbám zavírali pětkrát denně obchody. Během ramadánu se tam přes den, kdy bylo až 50 stupňů, nemohla pít ani voda. Zákaz alkoholu byl striktní. Jednou jsme se ho pokusili s kolegy koupit na černém trhu, někdo tam „na tajňáka“ vyráběl cosi jako slivovici. Nic horšího jsem ještě nepil, ale účel to splnilo. Řekli jsme si, že pokud na nás přijdou, tak nás nanejvýš vyhostí. Ale pak jsme se dozvěděli o Britovi, který šel sedět za jednu flašku vína v kufru auta na rok a navrch dostal několik set ran bičem. Potom už jsem si to nedovolil risknout.

Ústecký Toxi tým v akci na Trmicku
V ghettech kvetou kšefty s drogami. Loni našli v kraji rekordních 40 varen

Jaké jste během pandemie zažíval cestování letadlem?
Nějakých 20 lidí ve velkém dopravním letadle, to je opravdu zvláštní pohled. Roušky lidé nosí, žádný exces jsem nezažil, jak to občas probleskuje ze zpráv. Že by nějaký pilot kvůli rebelům na palubě otočil letadlo, to si nedokážu představit.

Práce nebyla, odkládali i lety

Potom jste pracoval v Evropě, ulevilo se vám?
Nejdřív byla čtyři měsíce pauza, v určité fázi pandemie se všechny projekty a dodávky ve světě odkládaly. Pak jsem měl letět do španělské spalovny, ale nemohl jsem sehnat rozumný spoj do Bilbaa, jen nesmyslnou trasu s pěti přestupy na 50 hodin. Tak jsem si půjčil auto. Potom jsem byl ve spalovně odpadu v Holandsku, bydlel kousek od Rotterdamu, kde zrovna probíhaly velké demonstrace proti vládním opatřením, hořela tam auta.

Jaká štace vás čeká teď?
Asi za měsíc vyrazím do Ománu, kde strávím minimálně příštího půl roku. Buduje se tam prakticky na poušti ohromná turistická i průmyslová zóna a Siemens Energy tam dodává pět turbín do odsolovací stanice. Z mořské vody si tam budou vyrábět pitnou vodu.

Na projektu Milady a jejího okolí dělají ve švédském ateliéru i Češi. K Miladě občas jezdí.
Švédi u proměny jezera Milada na Ústecku: Zbývá si v ní zaplavat

Odkud si se mnou povídáte nyní?
Momentálně jsem v Thajsku, pracuji tady na home office. Letěl jsem sem původně jen na 3 týdny na dovolenou, ale zalíbilo se mi tu a našel jsem si tu přítelkyni. Po dovolené jsem se vrátil domů, navštívil rodinu, zabalil si pracovní věci a vrátil se do Thajska. Čekám tady, až mě firma pošle na další projekt. Je to moje první zkušenost s home office v zahraničí, normálně se vždy vracím domů za rodinou a kamarády, kde trávím čas mezi projekty.

Kam přesně se do Česka vracíte?
Jsem původem z Děčína, na střední jsem chodil na elektrotechniku na Stříbrníky v Ústí. Žiji sice v Úvalech, ale rodinu mám pořád v Děčíně a Ústí.

Jste světák, s jakým pocitem vnímáte severní Čechy? Že je to tady nuda a těšíte se, až zase vypadnete?
Dřív mi to nepřišlo jako nic extra. Ale teď když se vracím a už na dálnici vidím, jak začínají ty kopce, přijde mi to strašně krásné. Předtím jsem to tak nevnímal. Ještě intenzivnější pocit to je, když předtím strávím několik měsíců na poušti. Kopce mi chybí i v Úvalech, tam je to taky taková placka.