close info Zdroj: Deník zoom_in Období pandemie muselo být pro cestovatele a svobodomyslného člověka jako vy dost složité. Jak jste ho přežil?
Vlastně celkem v klidu. Všudypřítomné bububu jsem přestal brát vážně po dvou týdnech a pak jsem si vlastně užíval parádní volno. Poprvé za 20 let jsem byl více než rok v kuse doma. Situace, kterou hlavně mé dcery nikdy v jejich životech nezažily. V žertu se mě často ptaly, kdy už zase někam pojedu. Lockdowny spoustu rodin a vztahů rozvrátily, ale já musím říct, že jsme si s partnerkou tak dlouhý společný čas opravdu užili. Uvědomili jsme si, jak rádi spolu jsme, i po více než dvou dekádách společného života. A to je krásné zjištění. Odclonili jsme venkovní šílenství a prožívali jedno z nejlepších období našeho života.

Našel jste si novou práci, průvodcovství. Není pro vás složité se věnovat skupině lidí namísto svých zájmů, focení a podobně?
Není, průvodcování je práce a cestování je zábava. Navíc fotografovaní během zájezdu nic nebrání. Občas stihnu i něco málo natočit. Problém s tím nemám, je to čas na místech, které mám rád a užívám si, že je mohu ukázat i klientům. Snažím se, aby jejich dovolená byla co nejzajímavější a rádi na ni vzpomínali. Zájezd je dovolená naplánovaná do posledního detailu. Není tam žádný prostor pro improvizaci a nemá to tím pádem nic společného s cestováním. Je to jen jakási aktivní forma odpočinku, prostě zasloužená dovolená…

Které země jste navštívil, když se otevřely zase hranice?
V posledních dvou letech jsem prakticky neopustil prostor evropského kontinentu. I z důvodů různých omezení s očkováním, různými potvrzeními a buzerací s rouškami a respirátory. Mimo Evropu to brali ještě vážněji a já si chtěl zachovat vzpomínky na ostatní světadíly prosté od tohoto šílenství. Přišlo mi absurdní, že nikoho nikdy nezajímalo, že nejsem očkován proti tropickým nemocem, ani že neužívám antimalarika a najednou chtěli potvrzení o ochraně před variantou sezónní chřipky. Než hrát tuto komedii, to raději nejet nikam. Evropa naštěstí byla vstřícnější a dostal jsem se na Korsiku, Island, Sicílii, Mallorku i do Andalusie a Toskánska.

Čemu se věnujete a jaké výstavy pořádáte, když teď nejste na cestách?
Před pár dny jsme v Děčíně instalovali výstavu fotografií pod názvem Naše obyčejné cesty do neobyčejného světa. S kolegou Davidem Surým budeme vystavovat fotografie v galerii obchodního centra Pivovar až do konce listopadu. Exponáty jsou prodejné a třeba by to mohl být dobrý tip na vánoční dárek.

Co vás na cestách po Evropě nejvíc upoutalo?
Památky jsou fajn na fotkách, ale jinak jsou to naprosto mrtvé věci, kterým se přikládá zbytečně velká pozornost. Život probíhá na ulicích mezi lidmi. Poklábosit s místními lidmi, ochutnat nějakou jejich specialitu, ať už pevného či kapalného skupenství, to mě na cestách baví nejvíce. O potkávání a ochutnávání, o tom je dle mého cestování. Ten zbytek je často jen taková nějaká póza.

V čem vidíte největší rozdíly mezi třeba arabskými zeměmi, latinskoamerickými a evropskými. Kde je největší rozdíl v chování obyčejných lidí, jak vás vnímají?
Evropa a Latinská Amerika mi z hlediska obyvatel v mnohém přijde podobná či stejná. Latinská Amerika je navíc má srdeční záležitost a cítím se tam jako doma. Rozdíl je možná v tom, že život je tam ještě svobodnější než v Evropě, kde jsme stále více sledováni nějakými kamerami, drony, monitorováni různými naprosto zbytečnými úřady a podobně. Hlavně obyvatelé západní Evropy se dle mého změnili za poslední dekádu v nudné poslušné stroje, bez přemýšlení plnící jakýkoli nesmysl, který je jim nařízen. To je pro mě velké zklamání. A arabský svět, to je kapitola sama pro sebe. Nikdy je nemůžeme plně pochopit a vžít se do nich. Náboženské tmářství je tam stále příliš silné a snažit se vyjít s někým, kdo je svázán nesmyslnými dogmaty naprosto neslučitelnými s přirozeností života, je předem prohraný boj. Nicméně i tyto země jsou pro cestovatele velice zajímavé, pokud se dokáže oprostit od všudypřítomné deky islámu.

Vy to dokážete?
Nemám problém se přizpůsobit jejich zvykům a pravidlům, pokud jsem v arabských zemích. To samé přirozeně očekávám od nich na návštěvě u nás. Je to však bohužel nemyslitelné. Rozdíl v pojetí a vnímání svobodného života by se dal měřit ve světelných letech. Míjíme se jak vzdálené planety a přesto pořád existuje přesvědčení, že se naše kultury dají smíchat. Možná ano, ale bude to jako péct dort Čapkova pejska a kočičky. Daly do něj všechno, co měli nejraději, a přesto je pak ukrutně bolelo břicho. Stejně jako Evropu s její vlnou multikulturalismu.

Mluví se také o vašem projektu s videopublicistikou, oč přesně se jedná a jak velký máte rozsah?
Velikou radost nám udělala smlouva na dva pořady na Stream.cz. Jedná se o pořad Na palubě, kam si zveme různé hosty a probíráme běžná i méně obvyklá témata v půlhodinovém formátu. Druhý pořad se jmenuje Cestovatelský jukebox a jedná se o několikaminutové vzpomínky na různé zážitky z cest po světě za posledních více než 20 let.

Jaké hosty byste si rád pozval a jaká témata řešil?
Nemáme úplně vyhraněné preference. Čekáme, kterého hosta nám život přihraje. Jedinou podmínkou je téma, které nás zajímá a pak už je to pouze o tom, zda oslovený člověk přijme naše pozvání. Občas se stane, že si prostě oslovený člověk netroufne mluvit před kamerou. Rádi bychom natočili i několikadílný seriál o našem rodném městě. Jsme přesvědčeni, že si to Ústí zaslouží. Je totiž vnímáno zbytečně negativně a často jen proto, že spousta lidí netuší, jakou zajímavou a mnohdy i úspěšnou historií se může pochlubit.

Jak vidíte plány do budoucna a co věk, nepodepsal se na vaší práci?
Věk je pouhé číslo. Stejně jako čas je prostředkem, který si vymyslel člověk k tomu, aby stresoval sám sebe. Stačí, aby mě život bavil a naplňoval. Pak není potřeba držet se příliš při zemi a věk nemusí být žádnou překážkou. Bude mi padesát a za dalších padesát let bude stoletý člověk fádní záležitostí. Proto mířím na 150. Tajné přání je pak dožít se 127 let a žít tak ve třech stoletích. Plány žádné nemám. Žít by se mělo bez plánů a bez očekávání. Obojí vede pouze k frustraci a zklamání. A to není cesta, která mě láká. Cokoliv přede mne život postaví, musím se s tím stejně vypořádat já sám a fňukání či stěžování mi v tom opravdu nepomůže.