Ostatně Litoměřice, kde letos v květnu oslavila i sedmdesátiny, jí přirostly k srdci. „Lidé tu vedou klidnější maloměstský život. Žijí tu v těsnějších přátelštějších vztazích a prostředí zdejší metodistické církve je velmi vstřícné a vřelé. Spřátelila jsem se i se studenty ze soukromých lekcí. Je to tu pro mě jedna velká rodina,“ říká Nancy.

Jak jste se dostala do Litoměřic?
V USA existuje organizace Spojení metodističtí dobrovolníci na misích, která nabízí různé práce po celém světě. Před dvěma lety jsem na jejím webu narazila na poptávku litoměřické metodistické církve po učiteli angličtiny do její mateřské školy. A tak jsem v říjnu 2018 poprvé dorazila do Litoměřic. V Česku jsem nikdy předtím nebyla, i když jsem už dříve cestovala po celé Evropě.

Co všechno jste pro litoměřické metodisty napoprvé dělala?
To samé, co teď. Kromě výuky dětí ve školce tu mám ještě soukromé lekce konverzace pro starší děti i dospělé. Honorář jde na mateřské centrum Klubíčko. Za to mě nechávají bydlet v bytě církve zdarma.

Proč jste do Litoměřic letos přiletěla podruhé?
Líbilo se mi tu natolik, že jsem se chtěla vrátit. Dorazila jsem v únoru. V březnu za mnou měl na návštěvu dorazit syn. Týden potom, co si koupil letenku, ale přišel nouzový stav, a už nepřiletěl. V Schengenu se jako cizinka můžu zdržovat maximálně 90 dnů každého půl roku. Měla jsem se do USA vrátit už v květnu. Ale vzhledem k nouzovému stavu mi nabídli prodloužení víza. Bylo pro mě bezpečnější zůstat tady, navíc to tu miluju.

Kdy jste slyšela poprvé o koronaviru a jak se k vám dostávaly informace o vládních opatřeních u nás?
Poprvé jsem na to slovo narazila z médií v souvislosti s Čínou. Když to přišlo sem, lidé v církvi mi radili, co a jak. Později jsem přišla na speciální internetovou stránku pro Američany v Česku. Každý týden rozesílá newslettery s informacemi z ambasády.

Ustaly vaše aktivity u litoměřických metodistů během krize?
Zavřela školka i mateřské centrum, nebyly ani bohoslužby. Dívala jsem se aspoň na ty on-line, které sloužil americký pastor v kostele v mé domovské Mariettě. Zůstávala jsem doma, lidé z církve mi nosili jídlo, občas jsem si šla nakoupit sama. Půjčovali mi také knihy v angličtině, koukala jsem se na Netflix.

Propadla vám letenka domů?
Měla jsem ji už koupenou na 4. května, ale Delta Airlines stejně jako ostatní letecké společnosti v USA povolila lidem, aby zakoupené letenky využili v náhradním termínu až do příštího roku. Nebo můžou dostat zpátky peníze. Já si zaplacený obnos vyčerpám při zpáteční cestě 4. července. Aspoň doufám. Do Atlanty se vracím přes Amsterdam a cesta z Ruzyně tam je ještě s otazníkem.

Situaci v USA sledujete zpovzdálí. Jak byste srovnala přístup tamní a naší vlády k zvládání epidemie?
Myslím si, že česká vláda udělala velmi dobrou práci, když zavedla všechna ta pravidla a omezení. A Češi byli zodpovědní, dodržovali je. I proto jsem se tady cítila bezpečně. V USA je to v každém státě jinak. Obecně se dá říct, že na západě země zůstalo zavřeno víc podniků, lidé tam nosí roušky a počínají si víc opatrně. Ale na východě nejsou žádné restrikce, skoro všechno je otevřené, roušky nepovinné, dodržování rozestupů doporučené.

Říká se, že ve Státech se lidé víc bojí dopadu epidemie na ekonomiku než koronaviru samotného…
Ano, a Američanům se navíc nelíbí, když jim někdo nařizuje, co mají, nebo nemají dělat. Mají rádi svou nezávislost. Jenže ta čísla jsou hrozivá. Stát Georgia, kde žiju, má zhruba stejně velký počet obyvatel jako ČR, ale počet případů je tam skoro 70 tisíc a počet mrtvých přes 2 600.

Jak se s tou situací utkávají vaši blízcí v USA?
Většina jich pracuje na home office a zůstává doma, aniž by musela. Vycházejí jen za nejnutnějšími potřebami a doufají, že čísla nemocných začnou klesat. Školy a kostely jsou zavřené až do srpna. Můj syn je dost frustrovaný, je zvyklý být pořád někde s lidmi. Týden doma ho úplně znudil.

Jste světoběžnice, co je speciálního na Češích, potažmo na Litoměřicích?
Lidé a způsob, jakým tu žijí. Vedou klidnější maloměstský život. Žijí tu v těsnějších přátelštějších vztazích a prostředí zdejší metodistické církve je velmi vstřícné a vřelé. Spřátelila jsem se i se studenty ze soukromých lekcí. Je to tu pro mě jedna velká rodina.

Co jiného z Čech jste ještě viděla?
Byla jsem v Kutné Hoře. Předminulý víkend v Liberci. Ten uplynulý v Teplicích. Minule jsem byla dvakrát v Praze, teď tam zůstanu týden před odjezdem. A budu doufat, že mi poletí letadlo.

Co váš čeká v USA?
Dám si dobrovolnou 14denní karanténu. A pak mě už čeká dobrovolnická práce. Dělám účetnictví pro náš kostel a čtu slepým na speciálním rádiu. Ale hlavně pracuji s dětmi, které vzali rodičům kvůli zneužívání. Píšu posudky pro soud, jestli jim je mají zase vrátit, nebo jestli mají zůstat v pěstounském domě, případně jestli je mají nabídnout k adopci.

Kdy jste byla v Evropě poprvé?
Když mi bylo nějakých dvacet let. Žila jsem tu nakonec tři a půl roku. V Londýně jsem dělala pro jedny noviny, v Amsterdamu pro počítačovou firmu IBM. A pro metodisty jsem učila angličtinu ve Varšavě v tehdy ještě komunistickém Polsku. V roce 1999 začala moje církev s misemi do celého světa. A nabízela i prázdninovou školu náboženství v Estonsku. Dvakrát jsem vyrazila i do Makedonie a Albánie. Postkomunistické země mě lákaly. Chtěla jsem ale zažít něco jiného než krátkodobé pobyty, víc poznat tamní život. Poohlížela jsem se tedy po něčem delším, a to se mi nakonec povedlo až v Litoměřicích.

Přijela pomáhat do Litoměřic
70letá Nancy Naidu pochází z Marietty u Atlanty v Georgii v USA. Působila tam jako učitelka angličtiny dětí, pro které to nebyl rodný jazyk. I když je v důchodu, stále učí jako dobrovolník, většinou děti hispánského původu, věnuje se i další dobrovolnické práci. Má syna, kterému je 33 let a pracuje v neziskovce Heart for Africa pomáhající sirotkům ve Svazijsku těžce stiženém nemocí AIDS. Jako členka metodistické církve v USA už podruhé vypomáhá metodistům v Litoměřicích, učí na jejich mateřské škole.