Málokdo tomu věřil, nakonec ale přišla největší katastrofa na našem území za posledních sto let. Kdy vám to vlastně začalo docházet?
Došlo mi to v momentě, kdy byly České Budějovice pod vodou. Jednoduchou matematikou jsem přišel k tomu, že to bude končit v Ústí a Děčíně a pak to bude pokračovat do Německa. Bylo 14. srpna. Odjel jsem na Střekov, který byl už trochu pod vodou. Potkali jsme se tam s kolegou Liborem Zavoralem, s nímž jsem udělal první digitální fotky. Měl jsem svůj první digitální fotoaparát Nikon 100, který jsem neuměl ještě pořádně nastavit. Ale ona ta kvalita obrazu byla víceméně tristní. A 14. srpna jsem udělal pár obrázků, 15. srpna jsem pokračoval někde ve městě.
Bylo to bez problémů?
Zpočátku jsem na problém narazil, městská policie mě nenechala zajet k čerpací stanici, která je na předmostí. Samozřejmě mě to zvedlo ze židle. Protože jsem odevzdával fotky na magistrát, tak jsem si tam vyjednal povolení do všech uzavřených oblastí. S Karlem Honsou mladším, který filmoval, jsme vyfasovali majáky na auto, papíry do ruky a začali jsme objíždět všechny lokace, které byly povodněmi zasažené.
Kde jste byl během kulminace?
Přecházeli jsme železniční most a zrovna dole vodohospodáři měřili výšku hladiny. Volali na nás, že už je to nejvyšší číslo.
Kdy se začal rodit nápad na knihu?
Když jsem posílal fotky na magistrát, projevili zájem, jestli by z toho nešla udělat kniha. Neměl jsem s tím problém, ale chtěl jsem, aby byla vyrobena zadarmo, bez koruny vstupu z naší strany. Všichni do toho půjdou sponzorským darem, prodáme ji po dvou stovkách za kus a výdělek půjde na nějakou charitu. Ještě nebylo jasné na kterou.
Co bylo dál?
Samozřejmě k tomu došlo, ještě předtím se na Mírovém náměstí uskutečnil koncert Vlna. Tam každý umělec vystupoval zdarma, ani cesťáky nebrali.
Je něco, nač ve spojení s fotkami nevzpomínáte zrovna s nadšením?
Nafotil jsem jednu paní, která je hned v úvodu knihy. Za tu fotku se stydím, jelikož nejsem bulvární fotograf. Připadal jsem si jako sup. Od té doby jsem přestal fotit lidi při likvidaci trosek, neměl jsem na to žaludek. Nejsem reportér, ale ateliérový fotograf. Tu vlastnost, že mě vyhodí dveřmi a vrátím se oknem, nemám.
Který z těch příběhů spojených s fotografiemi v knize je pro vás nejsilnější?
Když jsme po opadnutí vody projížděli Děčínskou ulicí, byl tam vyházený zničený nábytek a hned vedle na plotě visela česká vlajka. Sušili ji, nevyhodili. To mne tenkrát opravdu dostalo.
Po deseti letech vznikl další nápad na knížku, jež nabízí srovnání. Který příběh je v ní pro vás nejsilnější?
Tady takové příběhy nejsou. Ale nápad přišel od vydavatele, se kterým jsem dělal první knihu. Snažil jsem se ty snímky vyfotit na čas stejně. Každý digitální snímek má hodinu i datum a já jsem se pokusil do toho trefit. Není jich tam moc, přece jen jsem se nedostal všude, kde jsem tenkrát byl. Letěl jsem helikoptérou po Ústeckém kraji. Litoměřicko, Terezín, Hřensko, to nepřicházelo v úvahu, ale město jsem se pokusil zdokumentovat na čas.
Víte, kam ta pomoc za peníze z knihy přišla?
Původní nápad byl, že bychom to dali té paní z fotky, abych se jí tím omluvil. Všichni mě ale varovali před závistivci. Tak jsem dospěl k tomu, že to dám na konkrétní místo, což bylo Činoherní studio, pro které jsem léta pracoval a měl tam spoustu přátel. Šek na dvě stě tisíc korun jsme předali na akci s Květou Fialovou.
Uběhlo dvacet let, jak na to nyní vzpomínáte?
Je pravda, že jsem to trochu vytěsnil z hlavy, protože každý rok si připomínáme revoluci a povodně se mi vykouřily. Ale jak se to blížilo, tak jsem obě knihy vytáhl a prohlédl si je. Je to síla. Vybavuju si, jak hejtman Jiří Šulc nastupoval do helikoptéry, před ním naskakovala reportérka Iva Hoffmanová a on byl samé laškování, tam jsem nafotil první fotku. Po půl hodině letu nad Hřenskem a Litoměřicemi jsem udělal druhou, kdy měl pusu spadlou a byl z toho hodně špatný. Obě jsou v té knížce.
20 let od povodní v Ústeckém kraji
Co se dočtete v Deníku:
Pátek 12. srpna
• Labe na 12 metrech, 2 mrtví, 79 zasažených obcí. Velká voda řádila před 20 lety
• Velká voda přišla z Krušných hor: Povodeň překazila otevření hospůdky ve vagónu. Z potůčku byla divoká řeka
• Na řeku Chomutovku, která se prohnala domy, v Údlicích vzpomínají i po 20 letech
Sobota 13. srpna
• Voda do Dubí přišla z hor. Strach umocňoval zvuk kamení, které se valily potokem
• Jezná z Masarykova zdymadla: O povodních lidé dlouho nevěřili, že je to zaplaví
• Příběh pana Capoucha z Dolních Zálezel, který přišel o dům
• Povodeň v Ústí nad Labem den po dni - na snímcích Františka Ročka
Neděle 14. srpna
• Povodeň Píšťany zničila, ale také jim pomohla k zavedení plynu a kanalizace
• Vypadalo to jako po válce, vzpomíná na povodně 2002 fotograf Karel Pech
• Povodeň v Ústí nad Labem na srovnávacích snímcích z roku 2002, 2012 a 2022
Pondělí 15. srpna
• Ženě praskla voda, zrovna když jí bylo nejvíc i u nás, vzpomíná táta „plaváčků“
• Oběti povodní. Voda strhla muže z lávky, další zemřel při odstřelu lodě na Labi
• Lodě na odstřel – velké nebezpečí pro mosty znamenaly utržené lodě
Úterý 16. srpna
• Protipovodňová opatření – co se udělalo, co naopak ještě ne
• Píšťany v roce 2002 zaplavila voda. O 11 let později už je chránil val
• Místo, kudy tekla voda do Velkých Žernosek je po 20 letech stále nezabezpečené
• Benzín, skříně, pípa i misály. Rabovači během záplav brali, co se dalo
• Rozhovor s fotografem Petrem Berounským, který vydal o povodních knihu
Středa 17. srpna
• Lachtan Gaston se stal jedním ze symbolů povodní, svou cestu Labem ale nepřežil
• Protipovodňové stavby jsou připraveny ochránit obce před velkou vodou
• Příběh zatopené rodiny z Těchlovic – voda stoupala hlavně v noci
• Reportáž: Jak se po povodni vrátil do Dolních Zálezel normální život
• Povodňové značky pomáhají udržovat historickou paměť
• Neochota, nedbalost, lajdáctví, vzpomíná na povodně v Terezíně vojenský historik
Čtvrtek 18. srpna
• Nejtragičtější byly okamžiky při úklidu následků povodní, říká fotograf Deníku