Nedávno za svou činnost a nasazení získal Rudolf Zeus nejvýznamnější pionýrské ocenění Křišťálová vlaštovka. „Moc si toho vážím. Je to potvrzení, že to snad děláme dobře. Největší odměnou je to, že k nám děti chodí rády, zůstávají u nás, že jich máme tolik,“ říká.

Jak dlouho jste pionýrem?
Vstoupil jsem v roce 1987, když mi bylo 10 let do oddílu v Litoměřicích. V Ústí nad Labem funguji od roku 2003 doteď. Takže celkem už 35 let.

Váš život je tedy vlastně spjatý s Pionýrem.
Určitě. Dělám to už dlouho, Pionýr je moje srdcovka. Já a Pionýr patříme k sobě. Důkazem je celá moje rodina, která je v Pionýru, a mám tam i většinu svých přátel. Proto se tam cítím dobře.

Jezdí pionýři, podobně jako třeba skauti, i na výpravy?
Určitě. Hodně na jednodenní, ty děláme hlavně v okolí, třeba v Českém středohoří. A pak jezdíme i na delší, třeba na jarní tábory jezdíme na Šumavu nebo do jiných odlehlejších míst, jako jsou naše základny v Lužických horách nebo do Zásady u Kadaně.

Studenti z ústeckého Gymnázia Jateční dělají sbírku pro Ukrajince.
Pomáhat je pro studenty z Jatečky styl života. Nyní se dočkali ocenění

Pojďme spolu na jednu takovou výpravu vyrazit. Kam mě vezmete?
Zkusíme třeba jednu z našich posledních výprav. Pojedeme vlakem. Sejdeme se na nádraží, dojedeme vláčkem do Zubrnic, tam si prohlédneme skanzen a mlýn. Pak vyrazíme směr Buková hora, vyfuníme kopec na Bukovku. Tam si pak zahrajeme několik zajímavých her, něco si povíme, ukážeme si Humboldtovu vyhlídku, ta patří mezi nejkrásnější u nás. Pak půjdeme do Malého Března, zase na vlak a jedeme domů. Každá výprava je spojená s poznáním nějakého místa, s hraním her, s naučením se nějakých dovedností, získání nějakých vědomostí. Děti to hodně baví. A mě taky (usmívá se).

Nebo nepojedeme na tábor?
Také můžeme. Naše skupina letos pořádala osm táborů. Některé oddíly si udělaly svůj, a také děláme jeden větší jako celá skupina. Jezdíme do Zásady u Kadaně, kde máme vlastní základnu. Jezdíme tam už od roku 2012, letos jsme tam byli pojedenácté.

Když by se rodič rozhodl, že chce k vám dát dítě. Jak to probíhá?
Normálně přijde, vybere si nějaký kroužek nebo oddíl. Škála je široká. Máme všeobecný oddíl, sportovní, airsoftový, turisticko-tábornický, dva rukodělné, celkem 17 oddílů. Některé děti chodí i do více oddílů najednou.

Co vlastně musí pionýr udělat pro to, aby se stal pionýrem?
Kdo chce, plní do roka takzvané nováčkovské zkoušky, kde jsou úplně nejjednodušší věci, jako poznat běžné stromy, základní znalosti o přírodě nebo základní pohybové dovednosti. A pokud se mu toto povede splnit, tak skládá slib. Slib věrnosti a stane se pionýrem.

Ústecký pionýrský vedoucí Rudolf Zeus získal ocenění Křišťálová vlaštovka.Ústecký pionýrský vedoucí Rudolf Zeus získal ocenění Křišťálová vlaštovka.Zdroj: Se svolením Pionýra

Junák má jakési desatero. Mají své zákony také pionýři?
Ano. My máme sedm P. Ty musí každý znát, takové pionýrské zákony. Je to pravda, poznání, přátelství, pomoc, překonání, příroda a paměť. To se snažíme dodržovat.

Vy, i když vedete celou početnou skupinu a máte řadu dalších povinností, také stále vedete i oddíl, že?
Ano, Falco, je to sportovní oddíl. Každý čtvrtek máme schůzky. Práce s dětmi mě naplňuje. Je to pro mě důležité. Jako vedoucí skupiny hodně papíruji, sháním finanční prostředky, vyřizuji, starám se o dvě nemovitosti. Ale zároveň potřebuji mít kontakt s dětmi, pracovat s nimi a opravdu mě to naplňuje. Umožňuje mi to realizovat se v třeba při vytváření her, výprav, táborů. Prostě mě to baví.

Vaše pionýrská skupina se jmenuje Dravci. Kolik máte členů?
Máme 366 členů ve čtyřech okresech Ústeckého kraje. Hlavní základnu máme v Ústí, fungujeme ale i v dalších několika městech.

Pionýr, jak jste řekl, je pro vás srdcovka, trávíte s dětmi hodně času. Příliš volného času asi nemáte. Ale co děláte, když odpočíváte? Jak relaxujete?
Mám dva velké koníčky. Prvním je sbírání pohlednic České republiky a druhým je geocaching. Takže ideálně někam vyrazím, pořídím si tam pohlednici a najdu nějakou kešku (směje se). A když je tam hezky, vezmu tam pak i děti.

Jarmila Hokrová ze Žatce pravidelně cvičí. Založila skupinu Babička v kondici.
Babička v kondici. Cvičící seniorku ze Žatce sledují na internetu tisíce lidí

Kde se vám líbí nejvíce? U nás v regionu, nebo je to jiný kout republiky?
Pro mě je srdcovka České středohoří. Když člověk jede z Prahy domů a vidí ty kopečky, jak se rýsují, tak je prostě doma. Je to nádherné.

Zdroj: DeníkMáte nějaký váš pionýrský sen, kam s dětmi vyrazit? Třeba na tábor nebo na výpravu? A zapomeňme na chvíli na peníze a čas.
Těžká otázka. Svět je nádherný a člověk má v sobě sny. Strašně rád bych se třeba podíval někam do severských zemí, to mám rád. Jet s dětmi třeba do Finska na tábor, to by bylo nádherné.

V Ústeckém kraji příští rok budete pořádat setkání pionýrů z celé republiky. Jak velká je to akce?
Ano, v roce 2023. Je to 800 až 1000 lidí. Budeme to pořádat u Kamencového jezera v Chomutově.

Pořád se setkáváte s tím, že vás lidé spojují s předrevolučním Pionýrem? Modrá košile, rudé šátky…
Hodně se s tím setkáváme. A řada lidí se také diví, že ještě vůbec existujeme. To je asi nejčastější otázka. Odkud jste? Z Pionýra. To ještě existuje? Hodně nás také srovnávají s předrevolučním Pionýrem. Přitom současný Pionýr má určité zásady, ale nenavazuje na tu ideologickou část toho předrevolučního Pionýra. Je to v současné době organizace, která se stará o děti a je nezávislá, demokratická. Máme prostě kroužky, například turistické, pěvecké, taneční. Nejsme nijak vymezení, jen prostě děláme, co nás baví.

Milena Martínková pracovala více než 30 let v chemických závodech v oddělení, které mělo na starosti dopravu.
Z litvínovské chemičky jezdily vlaky do celé Evropy, vzpomíná Milena Martínková

Přitom Pionýr je druhá největší organizace, která se u nás dlouhodobě stará o děti.
Je to tak. Máme kolem 15 tisíc členů.

A modrá košile a rudý šátek je také minulostí…
Ano. Máme zelené košile a my třeba bílé šátky. Šátky si ale může každá skupina zvolit.

Nedávno jste převzal nejvyšší pionýrské vyznamenání. To se uděluje jen výjimečně. Čím pro vás Křišťálová vlaštovka je?
Nejdříve mě to hodně překvapilo, nečekal jsem to. Je to pro mě závazek, že mám dál dělat svou práci tak, jak jsem ji dělal doposud. Je to ocenění, potvrzení, že to děláme snad dobře, že děláme pro děti zajímavý program, rozšiřujeme skupinu. Začínali jsme u 20 dětí, dnes je nás 366. Jsem za to opravdu moc rád. Když jsem se do toho dal, chci udělat maximum.

Co je pro vás osobně největším oceněním?
To, že k nám děti chodí rády, zůstávají u nás, že jich máme tolik. Děti jsou upřímné, poznají, když někdo něco dělá poctivě, nebo když to naopak nedělá dobře. Takže to, že se jim u nás líbí, je pro nás největší odměna a pocta.