Týmy odborníků mají navrhnout, jak naložit se zatopeným bývalým lomem Chabařovice. Díky rekultivaci v režii Palivového kombinátu Ústí je teď v Trmicích vodní plocha skoro tak velká jako vyhlášený „Mácháč“. Je ale ztracená v chaotické industriální zóně a co by kamenem dohodil od sociálně vyloučené lokality. V to, že klání expertů dopadne pro budoucnost Milady dobře, Trevisan věří. „Budoucí generace si budou hrát na pláži Milady a bude to pro ně úplně normální,“ je přesvědčena krajinářská architektka.

Co znamená krajinářská soutěž o podobu Milady pro Ústí?
Město se díky ní pomyslně dostává na mapu Evropy. V oboru krajinářské architektury je soutěž na tak velký prostor a vodní plochu naprosto ojedinělá. Pro Ústí i celý Ústecký kraj je to jedinečná příležitost ukázat se v úplně nové tváři.

Jakou výzvu představuje „namalovat“ koncepci okolí Milady pro soutěžící týmy? A co je může motivovat?
Zadání je velmi komplexní. V porotě jsme o něm hodně diskutovali. Vyžaduje to zkušené odborníky z různých oborů. Kromě velké odborné výzvy a finanční odměny za návrh může soutěžící lákat i vidina dlouhodobé spolupráce.

Znáte kontext, ve kterém vznikalo toto jezero?
Ano, dění v severních Čechách sleduji celý svůj život. Nedá se to nesledovat, protože to je jedinečná krajina. Od revoluce bylo rok za rokem možné vnímat, jak stačí málo, aby se začalo zlepšovat životní prostředí. Mnohem déle však trvá, aby to lidé začali vnímat jako hodnotu a vědomě se rozhodli tu žít.

Jak vidíte budoucnost Milady a celého regionu?
Díky tomu, že se v severních Čechách přestává těžit uhlí, budou mít nové generace k této špinavé éře možná už takový matný vztah jako naše generace třeba k událostem po světové válce. Budou si hrát na pláži Milady a bude to pro ně úplně normální.

Čím je specifický váš obor, krajinářská architektura?
Práce pro krajinu je velmi dlouhodobá věc, kterou děláte pro příští generace. Je to profese, která se musí dělat od srdce a s pokorou. Ne s vidinou, že jednou díky ní budete slavný či bohatý. Největší odměnou jsou tak jako tak úsměvy lidí či fungující prostor anebo zachráněná odrůda.

Jak jste se dostala k této práci?
I moji rodiče se zabývali krajinářskou architekturou v severních Čechách, tedy také rekultivacemi. Díky tomu jsem si už v dětství uvědomila, že v krajině jsou rány po kulturní činnosti a je potřeba s tím pracovat. Je to naše zodpovědnost.

Čemu jste se věnovala ve Švýcarsku, odkud jste se nedávno vrátila?
Švýcarsko, stejně jako celá Evropa, je každým centimetrem kulturní krajina. To znamená člověkem přeměněná a staletí neustále přetvářená. Zabývala jsem se tam spolu s celým týmem všemi zadáními, kterým se naše profese věnuje. Poslední roky jsem vyučovala na vysoké škole v Curychu.

Potkala jste se při tom i s podobnými výzvami, jakým teď budou čelit týmy v klání o charakter trmické vodní plochy?
Jedním z velkých témat jako všude v průmyslových zemích je i ve Švýcarsku takzvaná postindustriální krajina. Tedy zachování jejích hodnot a přeměny prostor po různých výrobnách, továrnách v nejrůznější nové funkce, i v obytné či rekreační prostory.

Jitka Trevisan
Vystudovala zahradní a krajinářskou architekturu na Fakultě zahradnické Vysoké školy zemědělské v Brně, postgraduálně studovala ve Švýcarsku. V Praze má kancelář svého studia a učí tu v Ústavu krajinářské architektury na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického. Do Ústí nad Labem jezdí za rodinou.