Kolik lidí bez domova aktuálně máte v domě Samaritán?
My máme tři sociální služby. První je nízkoprahové denní centrum pro lidi bez domova, to je takové to místo, kde se lidi mohou najíst, ošatit, je to takový první kontakt s lidmi z ulice. Tam dochází okolo dvaceti až třiceti lidí denně. Pak máme noclehárnu, ta má kapacitu pro patnáct lidí, třináct pro muže, dvě pro ženy. Tam jsme plní. V případě naplněné kapacity, když přijde úplně nový člověk bez prostředků, mu poskytneme krizovou židli, kdy přečká noc ve společenské místnosti na židli. Jako třetí službu máme azylový dům, který má kapacitu čtyřicet lůžek. Dvacet osm pro muže, dvanáct pro ženy a tam jsme plní tak ze dvou třetin.

Jaké jsou nejčastější příběhy, se kterými lidé přicházejí, třeba teď aktuálně?
Je to samozřejmě různé, ta práce tady je pestrá, co člověk, to jiný příběh. Pracujeme s lidmi se závislostí, pracujeme s těmi, co zažili domácí násilí, ale s čím se setkáváme více než dřív, jsou senioři a lidi, co mají nějaké zdravotní postižení, jsou nezaléčení, nesoběstační a potřebují zdravotní pomoc. Tu ale neposkytujeme, a to je pro nás velký problém, jelikož tady v Ústí nad Labem nemáme k dispozici nějakého vlastního lékaře nebo zdravotní sestru, která by nám v tomto vypomohla. Řešíme to zatím vlastními silami, ale budeme se muset na tohle téma po Novém roce zaměřit.

Nenapadlo vás třeba oslovit nějakou zdravotní sestru či lékaře z Ukrajiny? Určitě tu nyní jsou a chtějí pracovat nebo alespoň dělat svou profesi.
Asi nás to takhle přímo nenapadlo. Ale oslovovali jsme už některé lékaře, jenže to je práce, kterou ne úplně každý chce dělat. Nedovede si ji ani představit. My jsme se letos inspirovali, jakou nabídku mají jiných městech, jak je to v zahraničí. Hrozně se nám líbí, jak to třeba mají zařízené v Rakousku, kde zřídili ambulanci pro lidi bez domova. Nepracuje v ní jen jeden lékař či zdravotník, ale střídají se v ní každý třeba po dvou hodinách. Tenhle model se nám hodně líbí.

Který životní příběh vás za poslední měsíce a roky nejvíce zasáhl?
My se v poslední době úplně nejvíce věnovali pánovi, Karel mu říkejme, kterého jsme našli na ulici. Bylo to na zavolání veřejnosti, že někdo takový se tam pohybuje už dlouhodobě. Bylo to na Doběticích u supermarketu. Když jsme ho v tom jeho prostředí navštívili, byl promrzlý, pomočený, pokálený, úraz na hlavě, prostě ve špatném zdravotním stavu. Promluvili jsme s ním, poskytli jsme mu prvotní pomoc jako jídlo a podobně, nechali jsme mu zavolat rychlou záchrannou službu. Ta ho odvezla do nemocnice a ještě ten den nám ho přivezli do Samaritánu. Byl ve stavu, kdy potřeboval doléčit. Byl na plenách, musel se mazat mastí, na které neměl, ani další léky, takže jsme vlastními silami zajistili pomoc, protože jsme ho v tomto stavu nechtěli poslat zpět na ulici. Je to příběh, který nás nejvíc zasáhl. Pán se zlepšil, je teď u nás, chodí samostatně a tak dále.

Co ho na ulici dostalo, víte to?
Ten pravý důvod s klienty otevíráme později, třeba až po půl roce. Většinou to však bývá ztráta zaměstnání, rozpady vztahů. Trvá docela dlouho, než se nám podaří navázat takovou důvěru, aby nám pověděl opravdu všechno.

Jste už poměrně slušně etablovaná organizace propojená jak s církví, tak s dalšími institucemi. Ale financování asi není jednoduché a už vůbec ne v době, kdy všichni tvrdí, že jsou chudí. Jak na tom jste?
My vlastně nemáme žádné příspěvky od církve. Každá farní organizace funguje samostatně, podáváme samostatně žádosti o dotace, celý rok hospodaříme samostatně. Já bych řekla, že tohle jsou služby, které jsou docela podporované. Tím, že ta chudoba je, současná situace není jednoduchá, tak bych řekla, že tyto služby budou podporované i do budoucna, aby lidé na ulici nekončili.

Co všechno je u vás ke konci roku nového?
U nás bylo zásadní, že město, v jehož domě sídlíme, tu provedlo rozsáhlou rekonstrukci a odvlhčení suterénu. Trvalo to několik měsíců. Tady je noclehárna a třeba šatník, společenská a kuřácká místnost i další zázemí. Jsme rádi, že už můžeme poskytovat služby v důstojném prostředí. Tam už se nadalo ani vymalovat, protože všechno opadalo. Bylo to prostě v katastrofálním stavu. Nám teď tenhle prostor dává možnost pracovat i s místnostmi, které byly kvůli vlhku nepoužitelné. Díky rekonstrukci můžeme třeba navýšit kapacitu noclehárny. Všimli jsme si, že třeba vzrostl počet žen na ulici. Máme pro ženy jen dvě lůžka, a ta jsou už od léta plná.

Mimochodem, existuje nějaký druh lidí, které odmítnete?
Stává se to minimálně, řekla bych. Jsou to lidé, kteří… Nemůžu říci, že pod vlivem alkoholu, protože i když něco vypili, domluví se s námi normálně a odejdou v poklidu na pokoj, ti tady můžou být. Ale určitě odmítneme člověka, který je hned na začátku agresivní. Pro mne jako pro vedoucí je na prvním místě bezpečnost zaměstnanců. Jsem někdo, kdo se musí postarat o tým. Přes noc je tady jediná zaměstnankyně a já potřebuji, aby chodila do práce. Pracujeme se závislostmi, lidmi, kteří mají nějaké psychiatrické onemocnění, nacházejí se v akutní krizi. Ale fyzickou a slovní agresivitu netolerujeme.

Jak vnímáte lidi, kterým strážníci říkají „ležáci“, kteří ani pomoc nechtějí a nestojí o ni?
Já se téhle problematice věnuji a sleduji to, i když jsem mimo město, třeba na výletě v zahraničí, Beru to tak, že takoví lidé jsou a budou všude. Svou cestu si vybrali, mají a budou mít jinak poskládané hodnoty. Zrovna tenhle způsob života má pro ně cenu a smysl. Nejsem ten typ, co se bude snažit dostat k nám někoho za každou cenu. Vnímám naši roli v tom, že když se člověk rozhodne žít na ulici, v rámci našich terénních výjezdů se o něj postaráme. Aby nepůsobil odpudivě, nepřenášel infekční choroby, abychom s ním promluvili o slušném chování vůči ostatním. Na ulici se vždycky někdo najde. Náš cíl je nějak je zabezpečit. U každého trvá jinak dlouho, než s ním navážeme důvěru. Někdo naše služby využije okamžitě, za jiným docházíme i půl roku i déle, než se rozhodne a přijde. Nikdy se nedá říct dopředu, jestli ta práce s někým v terénu má, nebo nemá smysl.