Doma cvičí, posiluje, hledá sport, který by mu vyhovoval. Kamarád jej vzal mezi mladé boxery do Chlumce, aby si vyzkoušel pohyb proti zrcadlu a on to zvládl. Jiným radí, co s načatým životem, tanec a moře byly jeho sny.
Touha
„Jednou jsem viděl v televizi film o skvělém tanečníkovi. Bylo mi devět let, cítil jsem touhu dokázat to, co on. Krásná děvčata, podmanivá hudba, potlesk v sále, blesky fotoaparátů. Mamka mne přihlásila do taneční školy pana Geberta v kulturáku a já se přes základku propracoval k paso doble. Docela mi to šlo. Do sedmnácti jsem objížděl taneční soutěže, na fotce byste mě nepoznal. Doma mám pár pohárů z domácích i zahraničních ničních soutěží," popisuje usměvavý mladík. Našel by prý i pamětní list z ME, kde skončil s partnerkou na 4. místě.
Později ho zaujali svérázní chlápci ze šífu a on „vodu" vystudoval i s nástavbou. „Na maturitním plese se taneční zkušenosti moc hodily, obě babičky mě chválily, mamce zářily oči štěstím. Odjížděl jsem do zahraničí s certifikátem lodníka I. třídy a v hlavě měl velké plány," pokračuje Vít Bakeš.
close
zoom_in
Úraz
Jenže stačilo pár vteřin a život se mu změnil k nepoznání. Úraz. Amputace pravé nohy. Bylo mu jednadvacet.
„Člověk si zvykne i na šibenici, jak se říká mezi drsňáky. Já to v žádném případě nevzdávám," zarputile tvrdí Vítek.
S kovovým handicapem poznal spoustu nových přátel, ověřené zkušenosti si nenechával pro sebe. V nemocnici ho dávali za vzor ostatním, stále bojoval a bojuje dál.
„Svět je plný křivd a nespravedlnosti, já bych chtěl pomáhat jej léčit. Ještě nevím jak, ale určitě na to přijdu. Momentálně potřebuji zaměstnat tělo cvičením, jak naberu fyzičku, dostane pokyn mozek a ten mi už napoví, s kým se spojit a komu pomáhat. Vypadá to hrozně, já vím, někdy to i bolí, ale jsem to pořád já," dodává Vít Bakeš, který tančí pouze ve svých snech.
