Kvůli předmětům neváhá cestovat po světě, rád by je ale ukázal především doma. „Vlastní muzeum je mým snem. Věřím, že tohle je cesta k výuce historie,“ říká David Mareš.

Vaše sbírka obsahuje stovky exponátů. Jak se je podařilo dát dohromady?

Sběratelství a vojenské historii se věnuji už od osmi let. Předměty se dají koupit na internetu, od jiných sběratelů nebo se dá i něco najít. Jezdím po světě a vyhledávám místa, kde se něco dělo.

Kde jste třeba byl?

Letos jsem strávil čtrnáct dní v Rusku a chodil po místech, kde se psala bitva o Moskvu. Byl jsem ale třeba i v Ardenách, na místech, která známe i z filmů. Jdu po stopách konkrétní jednotky, přespím na místech, kde spali vojáci za války, a většinou se mi čirou náhodou podaří i něco objevit.

Co považujete za nejcennější předměty své sbírky?

Věci po pradědovi, které byly na frontě, které si prošly vším dobrým i zlým. I když jsou to drobnosti. Ale úplně každá věc na světě má dnes svoji cenu. Každý dokážeme ocenit něco jiného.

Působíte také ve spolku vojenské historie. Na které období se zaměřujete?

Jsem v Praporu SOS Falknov nad Ohří. Náš spolek se věnuje období historie Československa 1918-1939. Prapory SOS byly tvořeny ze všech prvorepublikových bezpečnostních složek, kterými se náš spolek zabývá, tedy z četnictva, finanční stráže, policie a armády. Naším cílem je předvádět širší veřejnosti uniformy, výstroj a výzbroj těchto složek, jejich dějiny a účel v dobovém kontextu, a to jak formou akcí, tedy bojových ukázek, tak formou besed, přednášek, dobových scének a hlubší badatelské a publikační činnosti.

Spolků je celá řada, o různé ukázky vojenských akcí nebývá nouze. Jste v nich výjimkou, nebo je takto mladých kluků ve spolcích více?

Mladých kluků ve spolcích je nedostatek, to je problém. Dát dohromady potřebný počet lidí pro sehrání velké dynamické ukázky je tak většinou dost složité, často se musí oslovit lidé z celé republiky i lidé z Polska či Slovenska.

Občas se může zdát, že mezi spolky vojenské historie mají převahu ty, které se zaměřují na armádu nacistického Německa. Co je tak líbivého na představování armády, která válku prohrála, nebo přímo jednotek válečných zločinců?

Takhle to ti lidé neberou. Nesetkávám se s tím, že by spolky zaměřené na dobu nacistického Německa třeba nějak sklouzávaly k nacistické ideologii nebo ji schvalovaly a snažily se o její propagaci. Německé věci ale dobře vypadají, což táhne asi nejvíc.

Svoji sbírku jste v září představil veřejnosti. Na Slavnostech česneku v obci Strupčice jste je přenesl zpět do minulosti, že?

Vytvořil jsem expozici, jakýsi stroj času v komplexu budov ve Strupčicích. Prohlídka začala v 1. světové válce a končila na vojně v Československu na konci 80. let. Lidé se mohli ocitnout třeba v dubnu 1945 v Berlíně nebo někde na frontě. Přijelo sedm desítek lidí ze spolků vojenské historie, kteří představovali třeba příslušníky kozáků, československých legionářů, pilotů RAF nebo skotskou gardu.

Jak dlouho trvala příprava?

Půl roku, z toho poslední dva měsíce byla opravdová dřina. Musely se připravit všechny exponáty, vyrobit kulisy, třeba i opálit stěny, aby to v domě vypadalo jako po bombardování, stěhoval se nábytek, kreslily se dobové nápisy na zdi.

Chtěl byste mít své muzeum?

Ano, chtěl bych sbírku dostat mezi lidi. Vlastní muzeum je mým snem. Věřím, že tohle je cesta k výuce historie. Zažít ji tak trochu na vlastní kůži. To dá člověku mnohem víc než biflování učebnice.