„Jdu dolů, nahoru, nebo šejdrem,“ pečlivě vyslovuje lektorka. Při posledním příslovci s úsměvem posunkuje, že vypila hodně piv. Učebnou to mírně zahučí. Běženkyně z Ukrajiny vtip pochopily, ale do smíchu jim příliš není, v jejich zemi stále zuří válka. Výuky češtiny se v kampusu ujala Barbora Řebíková. „Učím je, ale zatím se jich na nic neptám,“ říká vědecká pracovnice filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně.

Že jsou na útěku před válkou zbytečné otázky jako „jaké to bylo“, naznačuje i krátký rozhovor s Ivanou. Přišla na zatím poslední lekci ve středu 27. dubna jako nová i s 13letým synem Ignácem. „Teď bydlíme ve Vaňově. Přišli jsme ze Záporoží,“ líčí a je jasné, že to nemá cenu příliš rozvádět. Město na jihovýchodní Ukrajině čelí nejen náporu statisíců uprchlíků z Mariupolu a dalších míst. Teď se i samo připravuje na možný útok Rusů.

Krematorium na ústeckém Střekově. Ilustrační foto.
Youtuber natáčel v ústeckém krematoriu. Čelí trestnímu oznámení

Zatím není ani jak se o takových vážných věcech bavit. Ukrajinky se učí úplné základy češtiny, anglicky umí minimálně. Docela dobře ovládá češtinu jen Saša. Jak ale vyplyne, 27letá žena z Oděsy je v Česku už od října, kdy na ústecké univerzitě začala studovat historii. V březnu za ní přijela matka a sourozenci, vykládá reportérovi na chodbě.

Účast na hodině pro Sašu nemá smysl. Základy jazyka, které se učí její známé, už dobře zná. Neklidně brouzdá internetem na mobilu, zatímco její 7letá sestřička brázdí chodbu na koloběžce. Dětem ji půjčila lektorka Barbora. Hodinu pojímá trochu šoumensky a i koloběžku předala holkám a klukům s komentářem, že na ní většinou jen jezdí z kanceláře na záchod.

Karel Karika
Koordinátor pomoci Ukrajinkám: Ústečané mě překvapili láskou a ochotou pomáhat

S lekcemi pro Ukrajinky z Ústí začala na přelomu března a dubna. Hodí se jí, že si kdysi na střední škole v Německu přivydělávala právě výukou češtiny. Obvykle to funguje tak, že Barbora učí matky a jejich dětí se ujmou studenti z fakulty. Ti ale tentokrát nedorazili. A tak byly děti s ženami v učebně, případně si hrály na chodbě.

Po hodině se běženci v učebně probírali sbírkou šatů, nádobí a dalších věcí, které pro ně na základě jejich potřeb dali dohromady lidé z fakulty. Většina Ukrajinek se pak odebrala na koleje na Klíši nebo do bývalého rektorátu v Hoření ulici, kde našly azyl. Na jak dlouho vlastně, to nikdo neví.