„A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou. Ano i oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro svou vysokomyslnost a vzpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali."

Tato slova napsal Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české. Popsal tak začátek třicetiletého konfliktu, který zcela změnil běh dějin. Tedy oficiálně druhou, ve skutečnosti třetí pražskou defenestraci, kdy stavovští spiklenci 23. května 1618 pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova vyhodili z oken tehdejších místodržitelských kanceláří ve Starém královském paláci dva ze čtyř přítomných ministrů. Tedy Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a nádavkem písaře Fabricia k tomu. Tento čin rozpoutal dvouletou epizodu v českých dějinách, jež skončila bitvou na Bílé hoře.

Stavovské povstání

Už 28. srpna 1618 muselo narukovat osm mužů z Chabařovic do stavovského vojska. Město tehdy patřilo do panství Petra Kölbla z Geisenu a ten stranil povstalcům, ne císaři. Jak píše ústecký historik Martin Veselý ve Vojenských dějinách Ústecka, lze předpokládat, že obdobně museli narukovat i muži z okolních vesnic, jež Kölbl vlastnil. Tedy z Chlumce, Stradova, Přestanova a dalších.

„Zbraně a oděv jim dala chlumecká vrchnost, o žold se pak postarala městská rada," píše Veselý. „Jednalo se o částku 4 kop, později 5 kop grošů měsíčně, což jen nemnoho převyšovalo mzdu nádeníků a pomocných sil."

Muži se vrátili domů už 13. prosince, ale již příští rok v dubnu povolala vrchnost dalších 18 mužů. Z toho je poznat, že české stavy k záležitostem vojenských přistupovaly dosti lajdácky.

Strach ze Sasů

V příhraničních oblastech navíc panovaly obavy z případného vpádu kurfiřta Jana Jiřího do Čech. Ten se totiž v první polovině roku 1620 přiklonil na protistavovskou stranu, neb dal přednost svým územním nárokům na Lužici před pomocí reformovaným bratrům ve víře, a tak nezbylo než uzavřít hranice.

Příště: Konec stavů v Ústí