Zařízení o váze cirka 60 tun bylo v minulých dnech citlivě rozebráno pod dohledem historiků. Podařilo se také zajistit financování náročné záchrany průmyslového dědictví. Na žádost Muzea města Ústí nad Labem o pomoc zareagovala coby generální sponzor společnost Sev.en Energy s příslibem finanční podpory 500 tisíc a také Fakulta strojní Českého vysokého učení technického s nabídkou daru ve výši 100 tisíc korun. Celkové náklady jsou tím téměř pokryté. Firma Cannoneer technologii zrušené ztužovny koupila jako železný šrot, ale plně podpořila záměr ústeckých muzejníků zachovat pro sbírky techniky historické cenné zařízení kompresorovny. Zabezpečila také demontáž a převoz strojů.

Pro záchranu více než sto let staré unikátní technické památky spjaté s vodíkovými technologiemi v Ústeckém kraji se spojily Muzeum města Ústí nad Labem, Sev.en Energy a Fakulta strojní ČVUT v Praze. Díky finanční podpoře energetické skupiny a strojní fakulty mohou muzejníci přesunout staré vodíkové kompresory do depozitáře muzea a zabránit tak jejich sešrotování.

Ústí nad Labem se díky vodíkovým kompresorům v místní firmě Schicht na výrobu mýdla, rostlinného oleje a tuku stalo vodíkovým centrem celé habsburské monarchie už na přelomu 19. a 20. století. S pomocí vodíku se v Ústí nad Labem svítilo. Více než sto let staré historické zařízení na výrobu vodíku zůstalo zachováno až do současnosti. Nyní ale nový majitel nevyužívaného objektu, kde stály stroje celé roky, plánuje jeho demolici. „Unikátní technické památce hrozilo sešrotování. Hledali jsme proto pomoc u členů Vodíkové platformy Ústeckého kraje. Díky Sev.en Energy, která přispěla zásadní částkou na šetrnou demolici budovy a přesun vodíkových kompresorů do depozitáře a díky podpoře Fakulty strojní ČVUT v Praze, se nám podaří historickou technologii zachránit. Poděkování patří rovněž firmě Cannoneer, která demolici objektu provádí, a která nám vyšla při snaze o záchranu technologie maximálně vstříc,“ uvedl Martin Krsek, vedoucí historického oddělení Muzea města Ústí nad Labem.

Vodík začal v Ústí and Labem produkovat Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu od roku 1897. Tehdy chemička zavedla do výroby převratný vynález vlastní produkce ústeckou zvonovou elektrolýzu. Při rozkládání roztoku soli elektřinou vznikalo jako odpad množství vodíku. Zpočátku našel jen primitivní užití jako přísada do svítiplynu pro osvětlení města. V roce 1913 ale započalo moderní systematické zužitkování tohoto hodnotného plynu. Obří firma na výrobu mýdla postavila mezi svým areálem na Střekově a spolkem vodíkovod, který překonával Labe přes železniční most. Schichtovy závody plyn dovedly do čerstvě postavené ztužovny tuku, která byla první na pevninské Evropě. Srdcem ztužovny byla kompresorovna, kde baterie obřích kompresorů stlačovala vodík pro ztužování rostlinných olejů v pokrmové tuky. Historické zařízení bylo v denním provozu do konce osmdesátých let 20. století, kdy vyrostla nová kompresorovna. Ani pak nebylo vyřazeno, ale dál udržováno jako záloha. Díky tomu se dochovaly 110 let staré stroje v dobrém stavu do dnešních dnů. Zásluhou svého vodíku se Ústí nad Labem může hlásit i k podílu na Nobelově ceně za objev kosmického záření.

„Jako druhý největší výrobce elektřiny v České republice cítíme zodpovědnost za přechod od uhlí k bezemisním zdrojům energie. Nemůžeme své elektrárny jednoduše vypnout bez náhrady. Hledáme proto jinou cestu, jak energii vyrábět. Alternativou budoucnosti podle nás rozhodně může být vodík. Když tedy přišla výzva k záchraně vodíkových technologií, které jsou v našem kraji už více než sto let, neváhali jsme. Vítanou okolností je pro nás i propojení s akademickým světem. Bez spojení průmyslu a vědy by bezemisní vodíková technologie ve větším měřítku nikdy neměla šanci na úspěch. Významná vodíková minulost Ústeckého kraje a transformace uhelného regionu, kterou spolu s Ústeckým krajem a státem připravujeme, jen potvrzuje fakt, že vodík tu byl, je a věříme, že i bude,“ uvedla mluvčí skupiny Sev.en Energy Gabriela Sáričková Benešová, bez jejíž zásadní finanční podpory by záchrana vodíkových kompresorů nebyla možná.

„Přechod od uhlí k vodíkovým technologiím má v Ústeckém kraji přímo symbolický význam. A tak je zcela přirozené, že se Fakulta strojní ČVUT v Praze rozhodla přispět k záchraně kořenů vodíkové technologie podporou uchování technické památky a přechodu od končícího uhlí k možné budoucnosti „vodíku“ v tomto průmyslovém kraji České republiky svým výzkumem,“ dodal děkan fakulty Michael Valášek.