Volodymyr šel bojovat proti okupantům jako dobrovolník i s bratrem loni v březnu, tedy krátce po začátku invaze Ruska na Ukrajinu. „Bylo to strašné,“ ohlíží se 36letý muž za rokem a půl ve službě. S bojem už přitom měl své zkušenosti. Dříve byl v profesionální armádě a v roce 2017 až 2018 ho dokonce nasadili v takzvané protiteroristické akci. Ta se ale prý nedá srovnávat s bojovými činnostmi, které zažil po ruské invazi. 

Během svého posledního angažmá u armády vystřídal vojenská působiště v Charkově, u Sum, u Kupjansku a na hranicích s Bělhorodskou oblastí.

Realizace Lukáše Brožovského v ZŠ Rabasova.
Byl jsem sígr, vzpomíná na školu graffiťák z Ústí. Teď ho tam nechají sprejovat

Prvního půl roku působil jako řadový minometčík. Pak velel jinému útvaru. Pracoval s reaktivním protitankovým granátometem RPG7. „Je to velmi hlasitý nástroj, který se nosí na rameni,“ upřesňuje Volodymyr.

Na této pozici také utrpěl čtyři kontuze (zhmoždění, pohmoždění). V Bachmutu, kde strávil 46 dní v prosinci a lednu, se prý dělostřelectva ostřelovala každou minutu a na obou stranách bylo mnoho mrtvých. „Pokud jde o zbraně, měli jsme třeba i kulomet Děgťarov z roku 1943, kterým se válčilo ještě za druhé světové války,“ líčí muž.

Náboje ukrajinští vojáci sice měli. Ale například týden nebo také dva byli bez jakýchkoli dodávek jídla a vody. „Používali jsme často technickou vodu, kterou jsme čistili speciálními tabletami,“ říká Volodymyr s tím, že nikdo z vojáků neutekl ani za takové situace. 

Moderní technologie, jako brýle pro virtuální realitu a 3D tisk a micro:bit, využívají při výuce děti na základní škole v Ostrožské Lhotě na Zlínsku. Ilustrační foto.
Na prvňáčky čekají i tablety. Technologie ve výuce jsou výzvou

Něčí dezerci vlastně vůbec nezažil za celý rok a půl služby. „Morálka je vysoká. Všichni jen doufají, že nám státy NATO poskytnou víc zbraní. Skutečně je potřebujeme. Máme kým bojovat, ale ne čím,“ apeluje muž.

Volodymyr měl během vojenské služby na Ukrajině možnost nahlédnout do uvažování Rusů na druhé straně barikády. „Jsou mezi nimi duchapřítomní lidé, kteří chápou, že je to válka k ničemu. Ale z velké většiny jsou bohužel zmanipulovaní ruskou propagandou. Domnívají se, že nám nesou mír, že nás osvobozují od nacismu a fašismu. Přitom jsme si tak hezky žili,“ pokračuje Volodymyr. „Dokážou si zdůvodnit i to, že ostřelují hustě obydlená města těžkými zbraněmi a zabíjejí civilisty,“ nechápe muž.

Nikdy nevíš, kdy se ti trefí do domu

Volodymyr původně na Ukrajině pracoval jako řidič kamionu. Pochází z obce Lozova, která je mezi charkovskou a doněckou oblastí. Stejně jako Nataša, s níž se seznámili na jaře při jeho opušťáku. Nataša je v Česku už déle, ale právě na jaře se na nějaký čas na Ukrajinu vrátila. Volodymyr tam má pět dětí, v kontaktu je s nimi i s přáteli. „Všichni se bojí. Moje a Natašiny rodiny žijí v Charkově, nad nímž pořád létají rakety. Nikdy nevíš, kdy se trefí do domu, kde zrovna bydlíš, a všechno zničí,“ líčí Volodymyr atmosféru na východu země.

Lidé na krajském úřadu diskutovali o výstavbě domů v Doběticích.
Neničte naše životy, slyšel developer od lidí z Dobětic, kde chce novou čtvrť

V Rýdeči je nyní 2 měsíce. S Natašou tu plánují koupit nebo postavit dům. Volodymyr brigádničí jako řidič náklaďáku pro jednu ústeckou firmu. Nataša, která v Charkově pracovala v pizzerii, si přivydělává také v krajské metropoli, v mexické restauraci.

Spolupráce na překladu: Alexej Sevruk.

Podívejte se: Corso čeká demolice. Nepadne ale celé, jen promenáda v patře

Zdroj: Janni Vorlíček