Nenásilně přivést dnešního člověka k rozjímání nad něhou a tichostí betlémské noci, kde se projevuje Bůh všemohoucí, jako ta největší Láska. A každý ze sta betlémů má jeden střed, bez kterého by celý betlém nebyl k ničemu. Je to malinké děťátko uprostřed, nad kterým stojí jeho matka Maria a pěstoun Josef. To děťátko je Ježíšek, později Ježíš z Nazareta, Syn Boží a Syn člověka, jak se také někdy sám nazýval. Přinesl lidem euangelion, to znamená radostnou zprávu, že Bůh je Otec všech lidí, má rád každého člověka a my se tomu máme učit. V dnešní době, kdy se na nás valí tolik hrozeb, je to zvlášť aktuální. Bůh přišel a neopustí toho, kdo se k němu obrací.

Naše lidská povaha je ovšem slabá. Takto o Vánocích, Novém roce a člověku píše náš velký básník Jaroslav Seifert:

Když měsíc se už přesune
přes půlnoc novoroční,
nekoukej hochu po luně
a nový život počni.

Tak často jsem si říkával
v té noci čarodějné,
však přešel rok, ach jaký žal,
všechno je opět stejné.

Oslíka měl jsem vždycky rád,
byl pokorný a chudý,
Ježíškovi šel zadýchat
prokřehlé jeho údy.

A jak jsem žil, tak žiju dál
a předsevzetí chřadne,
z toho, co jsem si předsevzal,
už nic mě nenapadne.

A tak jsem letos Kristu dých
v prokřehlé jeho dlaně,
Ježíšek smutně hlavu zvih
a děl mi zadumaně:

Kdepak jsi hochu zase byl,
jak je tvá vůle vratká,
a já se s hanbou odplížil
od jeslí Jezulátka.

Tak abychom od jeslí Jezulátka odešli všichni trochu lepší, přeje všem lidem na Ústecku

Miroslav Šimáček, arciděkan