Do sbírek Muzea města Ústí nad Labem se cínové svícny dostávaly především jako dary občanů, konfiskacemi po roce 1945, případně nákupy. Nové přírůstky jsou však dnes již velmi vzácné. „Cínové svícny, nesoucí voskové svíce jako zdroj světla, tvořily a dodnes tvoří nezbytnou součást posvátného prostoru. Běžně však byly i nezbytnou součástí výbavy obydlí všech vrstev obyvatel. Teprve po polovině 19. století je vytlačily výkonnější lampy se skleněným cylindrem, chránícím plamen,“ popisoval restaurátor ústeckého muzea Jiří Belis.

Vosk nahradil petrolej, později plyn a nakonec elektřina. Cínový svícen byl snadno přenosný, ale při jeho zvrhnutí nebo vypadnutí zapálené svíce hrozilo nebezpečí požáru. Dohořívající svíčka mohla poškodit i samotný svícen jeho natavením, jelikož cín taje při teplotě 231,93 stupňů Celsia. „Časté je i mechanické poškozování svícnu při jeho čištění od vosku nebo při nasazování svíce. Cín je kovolitecky snadno zpracovatelný kov, byl však poměrně drahý a ve své čisté podobě měkký a při mrazu podléhající takzvanému cínovému moru, kdy se v kovu objevují šedá zpráškovatělá ložiska,“ pokračoval restaurátor.

Snímky z úklidu hvězdárny v Liboňově na Telnicku a příprava expozice pro návštěvníky.
Telnickou hvězdárnu doplní neviditelný dům a možná i obytné bubliny

Do slitiny proto výrobci přidávaly další kovy, nejčastěji olovo, které je ale oproti cínu zdravotně závadné a navíc snižuje lesk vycíděného povrchu. Proto byl do slitiny přidáván i vizmut, který lesk naopak zvyšuje a slitina je při správném poměru kovů tvrdší. „Samostatnou skupinu tvoří secesní svícny, navazující spíše na řemeslo předchozích dob, než aby byly užívány pro svícení. Měly proto především funkci dekorativní, a proto jsou dnes milovníky secese vyhledávány,“ doplnil ředitel muzea Václav Houfek.

Některé vzácné kousky si mohou Ústečané prohlédnout během jediného měsíce jako exponát na duben právě v ústeckém muzeu.