Narodil se v Československu, na Podkarpatské Rusi, poblíž města Tačiv. V roce 1939 okupovali jeho domovinu Maďaři. Aby nemusel rukovat do maďarské armády, rozhodl se utéct do Polska. To ale pro změnu už okupoval Sovětský svaz a ten uprchlíky nepřijímal přátelsky. „Vorkuta je za polárním kruhem. V zimě tam bylo 50 stupňů mrazu, až praskaly stromy. V létě zase nepředstavitelně moc komárů. Lidi tam umírali jako mouchy. Musel jsem dvakrát v týdnu jako služba ráno posbírat mrtvoly. Některý už neměly maso. Byli tam lidi, co to z hladu jedli,“ popsal sám Nikolaj Kubarič nelidské podmínky v gulagu.

Nabídka vstoupit do československého vojska pro něj znamenala vysvobození z pekla, ale to, co ho čekalo, bylo jen jiným peklem. Prakticky obratem byl nasazen do krutých bojů o Sokolovo. „V listopadu 1943 se účastnil osvobozování Kyjeva. V hlavním ukrajinském městě také vyfasoval vystavený padák, když se dobrovolně přihlásil k paradesantnímu výcviku. Po seskoku na Slovensko ho zakopal. Po válce se pro něj vrátil, že si z jeho hedvábí našije košile. K tomu se nikdy nedostal, jen s ním přikrýval auto v garáži. V roce 2009 ho daroval našemu muzeu,“ vyzdvihl ukrajinskou památku Nikolaje Kubariče kurátor sbírky vojenství Muzea města Ústí nad Labem Martin Krsek.

Jako velitel průzkumného oddílu vedl nelítostnou gerilovou válku v týlu nepřítele. Musel zlikvidovat desítky nepřátel, ale vždy zdůrazňoval, že zabíjení není sranda. „Válka pro něj skočila průstřelem plic u Liptovského Mikuláše. Po osvobození se stal profesionálním vojákem a usadil se v Ústí nad Labem. Jako důstojník Československé lidové armády v srpnu 1968 marně přesvědčoval své bývalé sovětské spolubojovníky, že jejich ,bratrská pomoc´ je jenom prachsprostá okupace,“ pokračoval ředitel muzea Václav Houfek.

V roce 1977 odešel do výslužby a řada Ústečanů si ho pamatuje z besed, které vedl na školách. „O lágru jsem těm dětem nikdy nevyprávěl. Kdybych řekl pravdu, tak mě degradovali a vyhodili. Za komunistů to bylo jednoduché, buď jsi na správné straně, a když jsi proti, půjdeš sedět. Moji tři kamarádi výsadkáři, co se mnou bojovali na východě, seděli tři roky na Mírově. Generála Píku, co nás Zakarpatské Ukrajince dostal z gulagů, toho popravili. Bez něj bychom tam chcípli všichni,“ komentoval Kubarič drsně boj, kterému se po všech těch drastických prožitcích už vyhýbal.

Zemřel v jednadevadesáti letech a pohřben je na střekovském hřbitově. Ústečané mají možnost si jeho mimořádné osudy připomenout v ústeckém muzeu, které část jeho pozůstalosti vystavuje jako mimořádný exponát měsíce března.