Okolní domy nemají okna, stropy, okapy. Vypadají jako slepci, potácející se bezcílně uprostřed trosek, dokud nakonec také nepadnou. „Chtěl jsem letos udělat zkoušky, tady byste asi řekli maturitu. Toužil jsem studovat architekturu na vysoké škole. Zrovna jsme měli období, kdy jsme si zkoušky mohli projít nanečisto a připravit se na ně. Jenže než tohle peklo skončí, v cizí zemi, bude mi osmnáct a budu muset odejít do armády,“ strachoval se Serhiy.

Do Ústí nad Labem ho doprovodila maminka Tetiana Melošyna. Přesto mu nejvíc chybí rodina. „Doma zůstala sestra, která studuje v Kyjevě na vysoké škole, a manžel, brání naši zem v armádě,“ doplnila jeho slova. „Odjížděli jsme z vesnice Malynivka, kam jsme z města odjeli k mému otci. Mysleli jsme, že tam bude bezpečněji. Evakuace začala večer, nic moc jsme si s sebou nestihli vzít,“ vylíčila.

Evakuaci pomohla zařídit předsedkyně tamějších volyňských Čechů, jejichž děti Tetiana Melošyna vyučovala. Nejprve jezdily pro ženy a děti dva autobusy, nyní čtyři. „Sama tam má rodinu s manželem, uprostřed války. My jsme přejeli přes most, a ten odstřelili, takže už není přímá cesta do bezpečí,“ povzdechla si.

Vyjížděli ze vsi Malynivka. Po mnohahodinové anabázi je autobusy vyložily v ústeckém hotelu Vladimir. „Vyučuji matematiku. Určitě bych se chtěla zapojit do výuky ukrajinských dětí, a kdybych uměla česky, ráda bych učila i české děti. Potřebuji pracovat a myslet na něco jiného než na válku,“ poznamenala Melošyna. „Děti potřebují hlavně lásku. Velký rozdíl mezi dětmi českými a ukrajinskými není, matematika je univerzální jazyk,“ pousmála se.

O Čechy z Volyně se starají ve Vladimiru dobrovolníci. Například dvacetiletá Mariia Stavniichuk, sama rodačka z Ukrajiny. Z hotelu jí zavolali, jestli by nemohla přijít a ona samozřejmě nemohla a ani nechtěla pomoc svým krajanům odmítnout. „Vypomáhám tu jako překladatelka. V Ústí nad Labem jinak studuji na fakultě umění a designu,“ přiblížila.

Ubytovány tu ještě ve středu dopoledne byly necelé dvě stovky běženců. Malé děti, ženy ve středním věku, dokonce i babičky. „Potřebujeme sehnat spodní prádlo, ponožky, kosmetické potřeby pro ženy, bačkory a domácí trepky, boty. Prostředky na úklid, košťátka, smetáčky, saponáty, houbičky na mytí nádobí, prášek na praní, aby si mohli přeprat a takové věci,“ prosila jedna z dobrovolnic, která se představila jako Dita.

Jak dlouho Volyňští v hotelu budou, prozatím není jasné. Nejspíš do doby, než se jim podaří vyřešit existenční problémy, práci a jiné bydlení. Případně, dokud nebude bezpečné se vrátit domů.

Češi do Volyně přišli v devatenáctém století na pozvání tehdejší carské vlády. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny, cementárny, a další podniky. V obcích vyrostly školy, kostely, knihovny, vzkvétal kulturní a spolkový život. Čeští přistěhovalci podstatnou měrou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v územích, na která se přistěhovali.