Normálně by nebyla jejich sezona. Se zavřenými kroužky i interiérovými hernami je ale mezi nejmenšími a jejich rodiči o venkovní dětská hřiště zájem i teď v zimě. Ostatně když není dost sněhu, sněhuláka uplácáte i z písku…

Po ústeckých dětských hřištích teď začali děti i s jejich rodiči vodit lidé kolem spolku Veřejný sál Hraničář. Poprvé skupinka vyrazila od ústeckého kulturního centra v ulici Prokopa Diviše v pátek 29. ledna do Mánesových sadů. Obří provazová pyramida uprostřed parku ale děti k lezení nenalákala, respekt z ní měli i dospělí. Jak však vyplynulo, monstrum brzy zmizí. Město chce totiž park zgruntu překopat. Snad už v příštím roce by tu mohly být nové cesty i osvětlení anebo psí louka. A místo na pyramidě by děti mohly najít vyžití na zcela novém hřišti. A ne ledajakém.

Soustavu několika větších kamenů sem plánuje umístit umělec a architekt Richard Loskot. „Každý balvan bude mít prvek hry, překvapení nebo tajemství,“ vysvětlil. Balvany v sobě budou skrývat optické i zvukové hříčky. Umělec je pravděpodobně vyrobí z počítačového modelu metodou, která je v Čechách zatím v plenkách: 3D tiskem betonu. Loskot nechce dětem upřít ani houpačky, které budou připomínat nůž rozřezávající brambory, ani plácání „báboviček“: jeden větší kámen podobný mangu chce vevnitř vysypat pískem.

Jak popsala Klára Vlachová z Hraničáře, boom dětských hřišť v Česku přišel s výstavbou velkých sídlišť v 70. a 80. letech. Herní prvky se tehdy většinou dělaly z betonu a kovu. Normálem českých dětských hřišť 21. století jsou oproti tomu lehčí materiály jako dřevo, plast či provazy, zaklínadlem je bezpečnost dětí. Na stavbu hřišť jsou celé firmy a jejich výsledky se často podobají jako vejce vejci.

Nové ústecké dětské hřiště v Mánesových sadech by mělo být jiné. „Je to částečně v reakci na to, že 95 procent hřišť dnes vypadá jako z katalogu,“ připustil architekt Jan Hrouda, který revitalizaci parku pro Ústí projektuje. Loskota k jeho „betonovým“ nápadům inspirovala letitá prolézačka, legendární „ježek“ nad kulturním domem. Beton na dětských hřištích podle umělce problém není, i když se mu stavitelé naprosté většiny hřišť novějšího data vyhnuli. „Není to nemožné. Normy nejsou striktní. Pokud je vše podle nich, certifikátor vystaví souhlasné stanovisko,“ vysvětlil Loskot.

Ten se o bezpečí radil s umělkyní Pavlou Scerankovou, spolutvůrkyní nedávno postaveného, odborníky respektovaného dětského hřiště v Litomyšli. I tam jsou prvky z těžších materiálů. Originály se najdou i mezi dětskými hřišti dnešního dřevěného střihu: jako v případě toho na Mezní Louce na Děčínsku s herním modelem Pravčické brány, který obdivují odborníci i děti. „Kdokoli jde s dítětem kolem, tam musí. To je prostě povinnost,“ komentoval oblibu místa mluvčí Správy národního parku České Švýcarsko Tomáš Salov.

Vlachová trávila jako malá na dětském hřišti řadu odpolední. „Než přišly všechny ty bezpečnostní normy, měli jsme tam nebezpečnou kovovou klouzačku. Strašně dobře se tam jezdilo, než ji nahradili plastovou,“ usmála se studentka. Lidi po dětských hřištích vodí v rámci doprovodného program aktuální výstavy v Hraničáři „Komu patří město“, jejíž návštěvu teď organizátoři musí ze známých důvodů veřejnosti upřít. Koncem února čeká na zájemce „poznávačka“ dětského vyžití v Městských sadech, výhledově i na Kamenném Vrchu. „Procházky budou probíhat až do léta jednou měsíčně v pátek dopoledne,“ doplnila Martina Johnová z galerie. Detaily budou na webu hranicar-usti.cz.