Ústecké muzeum téměř stoletý stroj odkoupilo za cenu šrotu ve výši šedesáti tisíc korun. Lokomotivu vyrobili už v roce 1929 a od války jezdila pro Schichtovy závody na Střekově, později přejmenované na Setuza. Od začátku devadesátých let stála na nádraží ve Velkém Březně. Tehdy ji získala Zubrnická muzeální železnice a uložila do deponie. Bohužel od té doby podlehla neúprosnému zubu času. Lak z ní oprýskal, rez pokryla snad každý kousek konstrukce krom podvozku a kol, a vedle tlakové nádrže na páru se dokonce rozrostl mech.
Nakládání na velkobřezenském nádraží netrvalo moc dlouho. Za slabou půlhodinku bylo hotovo a tahač se mohl dát na cestu směrem ke klíšskému depozitáři muzea. „Musí se především pohlídat, aby byl stroj pečlivě uvázaný, protože samozřejmě nebrzdí, a navíc má železná kola. Musí proto stát na železných podložkách, které nekloužou. Úvaz se provádí jak dopředu, tak dozadu, takzvaně do protipohybu, aby se nehnul. Když je vše správně uvázané, můžete s nákladem jet docela normální rychlostí až k nejvyšší povolené, a to je osmdesátka, samozřejmě v závislosti na silnici,“ popsal řidič tahače Jiří Pečiva.
Co bude s – podle historiků výjimečnou – vlečkovou lokomotivou dál? V depozitáři ji odborně zakonzervují a vyčká na kompletní generálku. Co je ovšem podle ředitele muzea Václava Houfka důležité, že bude konečně stát pod střechou, nevystavená působení živlů. Větru, vody, mrazu a horku. Lokomotiva, jejíž stav poznamenala desetiletí strávená pod širým nebem, teď získá suché místo v depozitáři hned vedle vodíkových kompresorů ze ztužovny Schichtových závodů z roku 1911. „Je to další ze zásadních exponátů pro připravovanou průmyslovou expozici věnovanou evropský významné firmě Schicht,“ podotkl ředitel muzea Václav Houfek.
Jak vysvětlil kurátor technických sbírek ústeckého muzea Martin Krsek, pro Ústí nad Labem je tento stroj velmi významnou technickou památkou. „Nejenže jezdila ve fabrice u Schichtů a poté v Setuze. Navíc je to poměrně zajímavá památka technická, protože je bezohňová, neboli akumulační. Pára se v ní nevyrábí tím, že by někdo topil pod kotlem, jako u klasických parních lokomotiv. Tankovala páru jako auta benzín nebo naftu. Jako taková byla určená do výbušných a potravinářských podniků, protože na rozdíl od těch běžných nevypouští nebezpečné jiskry ani špinavý kouř,“ zdůraznil historik.
close
info
Zdroj: Deník/Janni Vorlíček
zoom_in
Správně uložit a hlavně uvázat, aby se lokomotiva při převozu nehýbala.
Než se dostala do Ústí, zažila dvanáctitunová vlečka řadu dramatických událostí. Původně ji totiž německá strojírenská firma Orenstein a Koppel vyrobila pro srbské ministerstvo války a sloužila ve státní muniční továrně. Za druhé světové války putovala do střekovských Schichtových závodů, známých výrobou mýdla s jelenem, tuku Ceres nebo kosmetiky Elida. Prozatím není jasné, zda to byla německá válečná kořist, anebo její převoz do Ústí souvisel s faktem, že Schicht měl svou filiálku i v Srbsku.
Bezohňové parní lokomotivy provozovala Setuza jako poslední podnik v Čechách až do roku 2014. Později se o provoz staraly dvě jiné, vyrobené roku 1988 ve východním Německu, což byly nejmladší parní lokomotivy v zemi. Později obě zmizely z Ústí a skončily ve sbírce Klubu přátel kolejových vozidel Brno.
play_fill
V Ústí sloužila historická lokomotiva z dvacátých let až do roku 1986, kdy utrpěla poškození při nehodě a skončila odstavená na slepé koleji v areálu podniku. Odsud ji v roce 1993 těsně před sešrotováním zachránil spolek Zubrnická museální železnice a převezl do svého depa historických vozů ve Velkém Březně. „Nikdy nezapadala do našeho zaměření na provoz zubrnické lokálky, ale nechtěli jsme tehdy dopustit její zánik. Ve sbírce ústeckého muzea bude mít rozhodně větší smysl,“ dodal člen výkonného výboru spolku Karel Kobík.
