Nejlepší doba pro nákup a prodej starožitností je podle něj už pryč. „Obchody šly rapidně dolů, o klasické starožitnosti není zájem. Pokud nebyla věc republikově známá, třeba obrazy od známých malířů, tak se neprodala,“ vysvětlil důvod konce živnosti Kolouch, který dceři stále v obchodě pomáhal jako brigádník.

Výkup předmětů prý také výrazně klesl. Kvůli tomu po zaplacení nákladů nezbylo provozovatelce ústeckého starožitnictví na živobytí. „Nyní si hledá nové zaměstnání,“ upřesnil její otec.

Důvodem konce jsou také obchody přes internet, kde se prý odehrává více než 80 procent všech prodejů. „Proč by lidé chodili do starožitnictví, když jim to přivezou až domů?“ pokládá si řečnickou otázku.

Jeho obchod, který je v přízemí jeho domu v Masarykově ulici, je stále plný různých starých věcí. Pohledy, obrazy, panenky, sošky nebo hračky jsou vystavené všude. Ovšem žádný výprodej se s koncem obchodu nekoná. „Až umřu, ať si s tím dělají dědicové, co chtějí. Výprodej nechci dělat, leda by musel přijít zájemce, který to koupí všechno,“ řekl rezolutně.

A s jakou nabídkou by musel takový zájemce přijít? Milion by byl málo. „Jenom pohledy jsou za 300 tisíc, kdybych je prodával po 10 korunách. Takže milion je asi málo,“ krčil rameny.

Bádat bude dál

Obchod zatím zůstane tak, jak je. Všechny artefakty budou na svém místě coby malá galerie, kam se budou moci rodinní známí přijít podívat. „Já tu budu dál pracovat, ale jen jako důchodce bez obchodování. Spíš budu bádat,“ zamyslel se Kolouch, který už na základní škole začal postupně sbírat známky, mince nebo zápalky. Téměř vše. Je to jeho vášeň. Sbíral i staré lahve, knihy, tisky, obrázky, pohlednice a figurky.

Po revoluci v roce 1989 začal podnikat ve stavařině, ale po dvou letech otevřel starožitnictví. Obchod si otevřel díky půjčce a pronájmu v říjnu 1992 na rohu Masarykovy a Beethovenovy ulice. V tomto období byl velký zájem o starožitnosti, který u nás přišel s pádem komunistického režimu. Shánělo se a nakupovalo snad všechno. Například byla poptávka po hodinách všeho druhu, pohlednicích, starožitných zbraních, mincích, hračkách a nábytku. Neodmyslitelný byl figurální porcelán nebo archiválie.

close Starožitník Vlastimil Kolouch (na snímku) se po více než třiceti letech rozhodl uzavřít své starožitnictví v Ústí nad Labem. info Zdroj: Deník/Vladimír Mayer zoom_in Starožitník Vlastimil Kolouch (na snímku) se po více než třiceti letech rozhodl uzavřít své starožitnictví v Ústí nad Labem.

„Já měl vždy na prvním místě znalost historie. K tomu mi pomohl zájem o architekturu na SPŠ stavební v Českých Budějovicích a také zájem o archeologii, dějiny a zeměpis. Bavilo mě to a stále jsem studoval. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného,“ prozradil, jak se dostal ke starožitnictví.

V jeho obchodě se nikdy netočily žádné miliony, přesto se i jemu podařilo koupit a následně prodat zajímavý historický kousek. „Jeden obraz od židovského malíře, který jsem koupil v Praze, jsem prodal asi za 185 tisíc korun,“ prozradil.

Zajímavý obchod mu přinesl také podnos s hracími kostkami, které byly ve čtyřech krabičkách, na jejichž víčkách byly miniatury vídeňských motivů od významného rakouského miniaturisty z přelomu 17. a 18. století. „Těch věcí ale bylo daleko víc. Nemusely být drahé, ale dělaly mi radost svým tvarem, zajímavostí, barvou, historií a dobrým pocitem z nich.“

Pro něj osobně je prý například nejcennější betlém, který mu od roku 2008 doplňoval místní řezbář. „Je neskutečně šikovný, dává do figurek duši,“ rozplýval se.

Ve své sbírce má také tři rarity. „Z dávné minulosti jsem získal barokní figuru sv. Anny a sv. Floriána, které jsem nechal renovovat a opatřit známkou kulturní památky, takže nemůžou opustit republiku,“ pochlubil se. Tyto věci prý nikdy neprodá. „To musí děti dědit!“

A jak se měnil během jeho kariéry starožitníka vkus zákazníků? Kolem roku 2015 se prý lidé začali zbavovat chat a letních bytů. Proto přestal být zájem o nákupy předmětů, které měly lidový charakter – od kuchyňských předmětů až po pracovní nástroje. „Dnes to vlastně nikdo neshání. Ještě tak staré mlýnky na kávu a hračky,“ všiml si Vlastimil Kolouch.

Nově začal být zájem o české výrobky z 50. až 60. let – takzvané retro. V módě jsou také hračky ze 70. let minulého století, sbírají je prý asi z nostalgie Husákovy děti. Nejlepší jsou plechová autíčka nebo auta na dálkové ovládaní.

„Také je zájem o náramkové hodinky značky Prim. Přibývá i sběratelů kapesních nožů, zejména značky Mikov. Nesmím opomenout vojenské artefakty včetně zbraní. Mince, bankovky a medaile jsou ve sběratelství stále stěžejní,“ dodal. Stálý zájem je také o filatelii. Velmi malý zájem je naopak o knihy a staré tisky. Lepší je to u různých starých dokumentů a průkazů.

„V určité době byly pro můj obchod stěžejní staré pohlednice, svaté obrázky a podobně. Dnes to trochu opadá. Noví sběratelé nepřicházejí a staří už mají skoro vše,“ povzdechl si sběratel z krajského města.

Samotné Ústí mu prý někdy připadá také jako „sklad ve starožitnictví“. Trápí ho hlavně nečistota ve městě, velmi špatné silnice a chodníky. „Myslím, že v tom má vedení města velké mezery,“ řekl muž, který se do Ústí přistěhoval v roce 1989 z jižních Čech. Město je pro něj trochu zvláštní, ale má prý své kouzlo. „Určitě to není město hrůzy, jak řekla jedna politička. Dá se tu žít, pracovat, milovat, chodit na procházky, vychovávat děti,“ usmál se spokojený starožitník v penzi.