I tento okamžik připomíná aktuální výstava ústeckého muzea Plavba na páře. Expozice obsahuje dobový, ručně malovaný střelecký terč ústeckých ostrostřelců s vyobrazením Bohemie pod hradem Střekovem a originál lodního lístku z roku 1847 na tento parník.

UŽ V PRAVĚKU

„Výstava neopomíjí ani saského konkurenta Bohemie parník Königin Maria, který doplul k Děčínu už roku 1838. Tento historický okamžik zhmotňuje precizní dřevěný model parníku s typickou saskou královskou korunou na přídi," popisuje historik Martin Krsek.

Labskou vodní cestu ovšem lidé využívali po tisíciletí. Archeologové například mají doloženou kulturu takzvané podmokelské skupiny. Pojmenovali ji podle místa prvního nálezu v děčínských Podmoklech.

Pobyt tohoto lidu máme doložený podél labské cesty nejen v Děčíně, ale třeba i v Křešicích někdy od 5. do 2. století před Kristem.

Tento lid ovládal labskou cestu a značně tím profitoval jak ekonomicky, tak po společenské stránce. Vyznačoval se unikátním kulturním projevem, slučujícím prvky germánské, pocházející ze středního Německa, s prvky zdejšího keltského prostředí z období halštatského i laténského.

PÁRA PŘIŠLA S UHLÍM

Obchodníkům a vojákům Labe sloužilo i v pozdějších staletích. Putovali tudy kupecké karavany po celý středověk, lup si tudy odváželi po vyrabování Prahy za třicetileté války saští žoldnéři i švédští vojáci.

V prvních desetiletích 19. století měla labská plavba stále ještě spíš středověký charakter. Ať už co do druhu zboží, nebo jeho objemu. Dramaticky se to změnilo s rozvojem těžby hnědého uhlí. To sloužilo nejen jako skvělý obchodní artikl, ale také jako palivo pro parní stroje lokomotiv i parníků.

Zvyšující se objem přepravovaného uhlí dal také impulz k budování rozsáhlých zařízení sloužících výhradně plavbě a k masivním úpravám koryta Labe.

Regulace proměnily divoké nespoutané Labe plné nebezpečných peřejí a ostrovů v uhlazenou vodní cestu. Příroda musela tomuto procesu přinést značné oběti. Na druhou stranu tu máme největší vodní dílo meziválečného Československa, Masarykova zdymadla pod Střekovem.

KAŽDODENNÍ ŽIVOT

Labská plavba se výrazně promítala do každodenního života města. Tisíce lidí pracovaly v přístavech, na překladištích, na lodních palubách, na stavbách lodí. Ta ostatně na Ústecku dosáhla evropského věhlasu.

V Ústecké loděnici vyrostly v roce 1938 dva největší osobní parníky v dějinách české paroplavby pod jmény Dr. Edvard Beneš a Antonín Švehla, z nich druhý dodnes brázdí Vltavu pod jménem Vyšehrad jako technická památka.

Flotila salónních parníků přivážela stovky tisíc turistů, hlavně ze Saska, pro něž labské údolí platilo za vyhlášenou destinaci.

Současná labská plavba v Čechách je už jen stínem své slávy. Obě ústecké loděnice zkrachovaly. Několik staletí trvající tradice loďařství na Ústecku též. Přesto stále plují po Labi české nákladní „šífy", stejně tak dopravní plavidla. Jejich budoucnost ovšem zůstává nejistá.

Přístav v roce 1914 býval plný.Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem