Přes Ústecko se opět valila desetitisícová armáda pruského krále Bedřicha II., později zvaného Veliký. Přitom sotva před rokem a půl císařovna Marie Terezie uzavřela s králem mír. Město a okolí znovu muselo strpět četná příkoří od procházejících armád.
Začala druhá slezská válka o dědictví rakouské. Psal se srpen 1744. Tou dobou se v Ústí nacházel císařovnin generál baron von Bukov s oddílem husarů. „Ten se na základě zpráv o chystaném vpádu přesunul se svým oddílem do Děčína,“ píše o jeho působení Martin Veselý ve Vojenských dějinách Ústecka. „Kde jeho vojáci na dno řeky potopili lodě a množství kamenů, aby zabránili přísunu materiálu a vojáků ze Saska.
Prajzi přichází!
Mezitím se ovšem mezi Nakléřovem a Petrovicemi utábořil jeden z několika proudů pruských vojsk, první část z celkového počtu více než 27 tisíc pěšáků a zhruba 12 a půl tisíce jezdců. Celé okolí jim muselo dodávat potraviny, včetně Ústí. Místní navíc museli odevzdat všechny zbraně, jinak jim hrozilo oběšení.
Netrvalo dlouho a před ústeckými branami se objevil pruský granátnický prapor podplukovníka Wedela, od 24. srpna muselo město jeho 60 mužům dodávat maso, chléb, pivo, víno a kořalku. Podplukovník navíc přikázal starostovi Valentinu Martinovi pod různými pohrůžkami, aby shromáždil měšťany a poslal je do Děčína, kde měli do dvou dnů vyčistit řečiště od potopených lodí a kamenů.
Když se starosta zdráhal, sebral mu Wedel klíče od městských bran, vyhnal muže za hradby a zamkl. Měšťané se vydali do Krásného Března. Tam si Prusové vybrali pouze osm mužů a zbytek poslali domů.
Drsná rekvizice
V Děčíně se ale nedostali ani k řece. Město obsadilo sice jen devět desítek císařských vojáků, ti ale bohatě stačili na to, aby jakékoli práci zabránili. Už 26. srpna se Ústečané vrátili a měli štěstí, Wedel odtáhl toho samého dne už ve 3 hodiny ráno k Trmicím.
Předtím ale oznámil městské radě, že chce po městě zásoby. Jeho požadavek byl ovšem tak nehorázný, že městská rada takovou rekvizici odmítla.
Příště: Už zas ti Sasové!
