Podívejte se také na fotogalerii: V Chlumci si připomněli výročí bitvy

Český kníže tehdy Lothara na hlavu porazil, dokonce jej zajal a spolu s ním i slavného válečníka, saského vévodu Albrechta I., zvaného Medvěd. Přesto nabídl Lotharovi mír, spojenectví, zároveň si nechal od něj udělit Čechy v léno a stal se Lotharovým osobním přítelem.

„Kníže Soběslav si prozíravě uvědomoval, že úplná porážka Lothara III. by vedla k vyvolání vleklé války s celou Říší, o kterou jako český panovník rozhodně nestál," napsal v jedné stati o bitvě historik Petr Kovář.

To je v rozporu s obrazem, který bitvu podával jako vyústění bojů českého národa proti Němcům. Bitva u Chlumce ve skutečnosti byla vyvrcholením sporu o knížecí stolec mezi nejstarším Přemyslovcem Otou II. Černým, který na něj měl právo dle stařešinského řádu a Soběslavem, jemuž vládu odkázal jeho bratr, kníže Vladislav I., oba byli synové prvního českého krále Vratislava II.

Soběslav, podle kronikáře Kosmy, ihned po nástupu na trůn získal podporu silných českých rodů a Otu, coby svého nejvážnějšího konkurenta vyhnal z Čech. Ten, jako ostatně každý pretendent knížecího stolce v Čechách, hledal pomoc u královského dvora v německém Řezně.

Nakonec se mu podařilo německého krále přesvědčit, aby mu poskytl vojsko, že tažení bude snadné. Vyrazili do Čech dřív, než se shromáždila říšská vojenská hotovost a v době oblevy po tuhé zimě.

Těžký sníh se nakonec stal nedaleko Chlumce pastí, v níž němečtí ozbrojenci uvázli. Soběslavovi muži je zastihli dokonale nepřipravené, bez zbroje a málo pohyblivé. Zmasakrovali je takřka do posledního. Padl i Ota II.

K bitvě se váže řada pověstí. O zjevení se zemského patrona sv. Václava, jehož kopí, přizdobené praporcem dalšího světce, Vojtěcha Slavníkovce, sebou do bitvy kníže Soběslav údajně nesl.

Jedno je ovšem jisté: Soběslav tu upevnil svou moc a s tím i českou státnost.