Meč, štít mandlový, kroužková košile a žebrovaná přilbice. Za pomoci takovéto zbroje dokázala přemyslovská knížata udržet Čechy ve svých rukou a s pomocí takto vystrojených družiníků po smrti sv. Václava, jeho bratr Boleslav začal budovat český stát.

Aby omezil moc tradičních družiníků, zvýšil obranyschopnost a také ekonomické výnosy, začal budovat novou hradskou soustavu. Mezi Krušnými horami a Českým středohořím existovaly rovné tři sídelní komory.

Mostecká, bílinská a ústecká. „Se vznikající přemyslovskou hradskou soustavou v 10. století se Ústecko stává nejvýchodnější oblastí bílinské kastelánie," píše o tom Lenka Bobková v Dějinách města Ústí.

Ústředím mohlo být samotné Ústí, případně Chlumec, poprvé je připomínaný k roku 1040. Svou polohou na srbské cestě ale plnil spíše funkci pohraničního strážního hradiště s celnicí, doloženou ji máme už od roku 1057.

Pro svou strategickou polohu na důležité dálkové cestě kontrolovalo chlumecké hradiště zemskou hranici a tuto úlohu plnilo ještě ve 12. století, když v zimě roku 1126 porazil kníže Soběslav v bitvě u Chlumce krále Lothara.

V 11. a 12. století Přemyslovci užívali silnou vojenskou družinu. Družiníci se nazývali milites, jádro tvořili elitní milites primi. Bylo li potřeba, mohli je doplnit již méně kvalitní, leč stále profesionální a poloprofesionální bojovníci secundi ordinis.

Právě tito milites primi, dnes bychom řekli pohotovostní oddíly, byli schopni kdekoli rychle a účinně zasáhnout. Právě s nimi a svou osobní gardou, zvanou suus comitatus, kníže objížděl zemi při její správě.

V těchto oddílech sloužili přední velmoži, často také urození mladíci, pro něž vojenská kariéra mohla znamenat slušný začátek služebního života. Tito milites například bojovali s Vladislavem II. u Milána roku 1158. Nastupovali do boje jako jezdci a těžkooděnci, takzvaní loricati.

Naproti tomu secundi ordini tvořila pestrá směsice. Právě tací zřejmě sloužili v chlumeckém hradišti, říkalo se jim milites castellanis. Už jejich výzbroj napovídala, že nepatří k urozeným nobiles.

Když Boleslav zahájil transformaci původní knížecí velkodružiny, část přebytečných bojovníků upadla často do nesvobody. Usazovali se jako drobní vazalové u hradišť. Zde žili jako zemědělci, neplatili daň, ale měli vojenskou povinnost.