V těchto mrazivých dnech jsme se zúčastnili akce ústeckých strážníků,jež měla pomoci místním bezdomovcům.
„Takových táborů bezdomovců máme po celém Ústí sedm," vysvětluje později Jan Novotný, zástupce ředitele městské policie. „Na Severce jsou tři. Občas se někdo schová i v ruinách Máje, ale odtamtud je hned vykážeme, je to tam o život," upozorňuje.
Bezdomovec ve stanu se mezitím štrachá ze spacáku. Tedy, vystrčí jen urousaný nos a špinavé ruce. „Jsem v pořádku a nic nechci," huhlá mrzutě, než zase zaleze zpět.
Strážníci musí tábory bezdomovců obcházet. Kontrolují je a snaží se jim nějak pomoci. „Obcházíme je jednou týdne s pracovníkem sociálního odboru, ale oni nikdy nic nechtějí," líčí to Hadraba.
Cesta od mrňavého stanu na „vídrholci" pokračuje ke skutečné kolonii bezdomovců. Po cestě na nás ze křoví jukne srnka. „Občas tady narazíme na zvěř. Nejlepší jsou divočáci," líčí zážitky strážníků Hadraba. „Ale tahle holka je v pohodě, jmenuje se Anežka," říká strážník.
Leč Anežka na nějaké návštěvy není zvědavá, a tak zase hlavu zastrčí zpět do zřejmě ostružinových keřů, jejichž šlahouny rozdírají oblečení. Když se už zdá, že cesta nebude mít konce, vynoří se ze zákruty zeď, poskládaná ze starých pneumatik. Ze dveří provizorního přístřešku vychází jeho obyvatel. Na dotazy, jestli něco nechtějí, bezdomovec Vašek jen říká, že mají jídla dost. Uvnitř chatrče ukazuje kamínka. „Nesmím usnout, jinak bych uhořel," svěřuje se.
Kontrola končí o půl hodiny později. „Je to pokaždé stejné. Obejdeme je, odmítnou nás, sepíšeme hlášení pro primátora, který si o nich přeje být denně informován. Druhý den to začíná nanovo."
