Dnes je to měsíc, co Vadima vytrhla ze čtení knížky ohlušující rána. Jak se později ukázalo, pár set metrů od domu jeho rodičů na předměstí Charkova spadlo ruské letadlo, které se podařilo sestřelit ukrajinským vojákům. Tlaková vlna rozbila v domě okna a Vadimova rodina si řekla, že je nejvyšší čas z ostřelovaného ukrajinského města odejít. Nakonec ale odešel jen Vadim. S otcem, který pořád pracuje v charkovské továrně na léčiva, a matkou, která se doma stará o babičku, si teď 17letý chlapec denně volá z domu na okraji Ústí nad Labem.

Než se dostal do krajského města, čekala ho tisíce kilometrů dlouhá cesta přes několik států. „Do Lvova jsem cestoval vlakem, odsud autobusem k polským hranicím. Pak do Lublinu a Varšavy, kde jsem strávil dva dny. A potom jsem si koupil lístek na vlak do Prahy,“ rekapituluje Vadim. Na pražském hlavním nádraží se jeho cesta náhodou zkřížila s tou Zuzany z Ústí, která tam s dalšími dobrovolníky pomáhala ukrajinským běžencům. Vadim pak sice z Prahy zamířil ještě dál, do Berlína za kamarádem. Ale věděl, že kdyby se náhodou rozhodl vrátit, může se na Zuzanu obrátit.

Po několika dnech v Německu se skutečně rozhodl pro cestu zpátky. „V Česku jsem cítil menší jazykovou bariéru,“ vysvětluje Vadim. Zavolal Zuzaně, která pro něj hned zajela do Prahy. A rovnou ho vzala do Ústí, aby si nemusel vyběhávat pobyt v tuzemsku v tehdy přeplněném kongresovém centru. Vízem strpění z ústeckého KAPCU ale papírování nekončilo. Vzhledem k jeho nezletilosti musela Zuzana kontaktovat OSPOD.

Na sociálce Vadima nasměrovali do ústecké obchodní školy. V první polovině března byl vůbec prvním ukrajinským studentem, kterého školní zařízení přijalo. Dnes je jich v Pařížské ulici sedm a všichni chodí do prvního ročníku, i když jsou starší než prváci. „Bereme to hlavně jako jejich adaptaci,“ vysvětluje Roman Jireš, ředitel školy s tím, že víc než o výuku jde v tuto chvíli o to, aby se mladí Ukrajinci učili česky, navázali sociální kontakty, dostalo se jim psychologické podpory a našly se trvalejší prostředky pro zajištění jejich stravování.

Na prázdniny chce domů za rodiči

Vadim se češtinu učí i po škole. „Třeba i ze Štaflíka a Špagetky, kde jsou jednoduché věty, děj a obrázky,“ ukazuje Zuzana dětskou knihu. Když si chlapec potřebuje odpočinout, podívá se na nějaký seriál, hraje videohry anebo se jde projít s jejím 15letým synem Matoušem. Podle něj se Vadim nijak neliší od českých vrstevníků. „Znám lidi tady, kteří mají stejné zájmy,“ říká Matouš, kterému prý Vadim doma v ničem nevadí. „Je to o jednoho člověka víc, to je tak všechno,“ stručně hodnotí Zuzana, co běženec přinesl a vzal jejich domácnosti.

V Tašově u Ústí nad Labem ubytovali netradiční rodinu běženců z Ukrajiny.
Jako na Krymu. „Mistr Chozé“ ubytoval běžence ve středohoří, líbí se jim tam

17letý Charkovan svou budoucnost v Česku nespojuje jen s koncem války na Ukrajině. „Chtěl bych se naučit češtinu a dostudovat tady střední školu,“ říká. Líbí se mu atmosféra i architektura v Ústí, pořád ho překvapuje čistota Labe i ovzduší oproti tomu, co zná z Charkova. Se Zuzaninou rodinou se byl podívat nejen na zámečku Větruše, ale i v Tisé a Nakléřově. I do Ukrajiny by se ale výhledově rád podíval. Příspěvky, které dostává on nebo Zuzana od státu, schovávají, aby se mohl o prázdninách vydat za rodiči.