Karel Punčochář se narodil roku 1952 přímo v Předlicích. Jeho maminka pracovala v kadeřnictví. „Už nestihla odjet do porodnice, takže mě porodila přímo doma,“ vzpomíná Punčochář, který s necelou dvacítkou zájemců prošel v pátek 19. května odpoledne předlické ghetto.

Řezníka, cukrárnu nebo ševce byste dnes hledali v Předlicích marně. Mezi zchátralými domy se krčí několik obchůdků s potravinami a barů. „Tady kdysi byla cukrářka z Jugoslávie, vždycky když dávala do kornoutu zmrzlinu, tak ji přejela nožem, aby jí nebylo hodně,“ vzpomíná jedna z účastnic procházky.

Předlice pulzovaly životem

V roce 1830 měly Předlice 270 obyvatel, o sto let později už jich bylo 5,5 tisíce. Sloužily hlavně jako zázemí pro zaměstnance lokálních průmyslových závodů, pulzovaly životem a službami dominovaly okresu. Kdysi vyhlášené ústecké Beverly Hills se ovšem změnilo v obávané místo plné zdemolovaných domů, kriminality a drog. Není tajemstvím, že současným velkým problémem Předlic je také prostituce.

Na druhou stranu jde z Předlic cítit pohoda. Během pátečního odpoledne řada lidí posedávala na židlích před domy a z oken jim hrála živelná romská hudba. Několik bytů má plastová okna, jinde jsou ovšem místo záclon betonové kvádry.

Přicházíme do ulice Dostojevského. „Na rohu prodával slepý člověk a tady v tom domě bydlel starosta Předlic Josef Mytina, jeho zástupce Alois Meixner byl za německé nacisty,“ vysvětluje Punčochář a my míříme dále do ulice Marxovy. Zdravíme pracovitého developera Borise Rudého, který se snaží Předlice v otázce nemovitostí dostat na nohy. Zchátralé domy kupuje a opravuje.

Pronájem za ďábelskou sumu

„To nemůže dát nikdy dohromady,“ podivuje se jeden z mužů a ukazuje na rozpadlé stropy domu. „On to opraví, už jich takhle zrekonstruoval několik,“ reaguje s úsměvem žena v brýlích. Zrekonstruované byty Rudý pronajímá za ďábelskou cenu 66,6 korun za metr čtvereční.

V 90. letech začala v Předlicích divoká privatizace, kdy spousta lidí z různých konců republiky skoupila zdejší domy a pronajímala je za neúměrně vysoké nájmy. Lichva, krádeže, úvěrové podvody a vybydlování se od té doby staly negativní nálepkou Předlic. Podle dřívější analýzy organizace Člověk v tísni zůstávají v Předlicích asi čtyři desítky domů v havarijním stavu. Většina vlastníků je pro úřady nedohledatelná. V březnu se nedaleko zdejší mateřské školy v Marxově ulici jeden ze soukromých domů zřítil.

Dnes zdejší spolek Amare Předlice, tvořený starousedlíky včetně Romů, aktivně pracuje na vylepšení tváře ústeckého ghetta. Jeho členové se několik posledních týdnů pravidelně scházejí s obyvateli, pořádají veřejné úklidy a upozorňují ústecké politiky, jaké problémy místní komunitu trápí.

Procházíme do ulice Prostřední. Z oken zní romská hudba, někteří místní posedávají na židlích venku, další vykukují z oken. „Nefotit, paní, nefotit,“ reaguje na fotoaparát jedna z romských žen. „Vás si nefotím, zajímá mě ten historický dům,“ odpovídá jí účastnice výpravy.

Přijede zas známý zpěvák?

Punčochář se zastavuje a ukazuje na jeden dům, kde bydlela Ema Hříbalová, jejímž prasynovcem byl známý slovenský zpěvák Richard Müller. Punčochářovi se podařilo Müllera najít a pozvat ho v dubnu 2003 na návštěvu do Předlic. „Rád bych s ním domluvil, aby se přijel podívat znovu,“ zmiňuje předlický rodák, který se po vojně do Předlic už nevrátil. Dům rodiče prodali, a tak šel bydlet do města.

Po historce se slovenským zpěvákem míjíme na křižovatce v ulici Prostřední další „celebrity." Nikoliv však hudební. „Lidi, tohle je Kajínek, podívejte,“ volá na nás místní muž ze skupinky stojících před domem a ukazuje na svého kamaráda. „Oni už ho pustili?“ reaguje starší účastník výletu. „Ještě ne, čeká se na pana prezidenta. Ale tenhle teprve nastoupí. Dostal dvacet let za lidskou podobu. Tak na shledanou,“ vtipkuje muž připomínající tureckého obchodníka.