S více než tisícovkou lidí se prolétl pilot a letecký žurnalista Miroslav Oros z Ústí nad Labem na tandemovém padáku. V roce 2011 se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, kdy na motorovém padákovém kluzáku absolvoval let dlouhý 9 132 kilometrů. Prostřednictvím vlastní internetové televize a mediální agentury dokumentuje letectví od sportu po průmysl. „Propagujeme letectví nejen jako inteligentní a ušlechtilou zábavu s minimálním výskytem blbců, ale také jako velice perspektivní průmyslové odvětví,“ říká Oros.

Pilot a letecký žurnalista Miroslav OrosKdy jste se k létání dostal?
Kupodivu poměrně pozdě. Můj děda sice v mládí létal a později modelařil, ale já jsem byl na stavbu letadel příliš líný a asi i trochu nešikovný. Děda byl navíc trochu pedant, a tak mě modelaření příliš nebralo. Když mi bylo asi 25, to bylo v roce 2000, viděl jsem cestou autem mezi Louny a Mostem paraglidisty, jak létají na Rané. Sjel jsem ze silnice, zastavil a zasněně jsem je pozoroval. Pak jsem si o paraglidingu něco přečetl a bylo rozhodnuto. Udělal jsem si kurz, koupil výbavu, začal létat a život se mi obrátil vzhůru nohama. O dva roky později už jsem pracoval jako šéfredaktor časopisu Pilot v Letecké amatérské asociaci v Praze. To je organizace, která se stará o provoz volného i motorového paraglidingu, ale také o létání na rogalech, ultralehkých letadlech, vírnících a vrtulnících.

Co všechno člověk musí udělat pro to, aby se stal letcem?
Zní to možná jako klišé, ale opravdu to chce jen chtít. Žijeme v zemi, kde je létání velice přístupné. Výcvikové osnovy jsou rozumně pojaté, stejně jako předpisy a vzdušný prostor, které sportovnímu hobby létání nebrání. Takže si stačí vybrat, jaký druh létání mi vyhovuje, najít školu nebo instruktora a začít se učit. A samozřejmě to chce nějakou tu korunu - pilotní průkaz na paragliding vyjde s výcvikem na asi 10 tisíc korun, na ultralehké letadlo na 70 tisíc.

Jste ještě aktivním letcem?
Jasně. Sice už nenalétám za rok tolik hodin jako v minulosti, ale udržuji si pilotní kvalifikace hned na několik druhů létajících aparátů. Stále miluji bezmotorový paragliding a když přijde to správné počasí, musím třeba na Krupku v Krušných hrách vyrazit stůj co stůj. Motorový padák mě také stále baví, létat umím i s vírníkem, což je jakási jednodušší verze vrtulníku, létám také v ultralehkých letadlech. A protože se moje profese dnes a denně okolo letectví a létání točí, neustále v nějakém letadle sedím s kamerou nebo foťákem.

V roce 2011 jste se zapsal do Guinessovy knihy rekordů etapovým letem na motorovém padákovém kluzáku dlouhým 9 132 km. Co tento zápis vlastně pro člověka znamená?
To už je strašně dávno. Ale kupodivu v té knížce stále jako jediný český letec zapsaný jsem. Rád vzpomínám na období přelomu let 2010 a 2011, kdy jsem se připravoval, a pak na duben až červen, kdy jsem během 90 dnů letecky spojil na 150 českých dětských domovů. Byla to sice fuška, ale také úžasné tři měsíce prázdnin, které si leckterý pětatřicátník nemůže dovolit. V letecké komunitě jsem se poměrně proslavil a navíc jsme vydělali dětem z dětských domovů přes půl milionu korun. V množném čísle mluvím, protože bych to nedokázal bez podpůrného týmu, ve kterém byli mimo jiných i dva další Ústečáci Zdeněk Ciboch a Michal Zvěřina.

Pilot a letecký žurnalista Miroslav Oros

Pilot a letecký žurnalista Miroslav Oros.  Foto: archiv Miroslava Orose

Dostal jste poté nějaké pracovní nabídky?
Je pravda, že díky dobrému jménu, které jsem tímto počinem získal, se i moje profesní kariéra definitivně zaměřila na letectví. Začal jsem spolupracovat s firmou vyrábějící vybavení pro motorový paragliding a také už zmíněné vírníky - pomáhal jsem s propagací, testováním a také prodejem jejích produktů. Vždy mě to ale více táhlo k žurnalistice a dokumentaristice, takže když jsem se měl rozhodnout, zda se stanu bohatým zaměstnancem, nebo chudým podnikatelem, rozhodl jsem se pro to druhé. (smích)

Neuvažoval jste od té doby, že zdoláte podobnou výzvu a rekord překonáte?
Dan PribáňByla by škoda vstupovat dvakrát do stejné řeky. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Neříkám ale, že v hlavě nenosím nějaké nové letecké šílenosti. Moc se mi líbí „trabantí“ série party okolo Dana Přibáně a přemýšlím o podobných šílenostech podniknutých ale vzduchem.

Jak moc je z vašeho pohledu létání motorovým kluzákem bezpečné?
Nebudete-li se zlobit, trochu z této otázky uteču. Otázka bezpečnosti létání je probírána ze všech stran neustále kolem dokola. A přestože kolem sebe můžeme vidět spoustu důkazů o tom, že letectví, a to i to sportovní, bezpečné je, stejně jsou v médiích nejvíce sledovány pořady a zprávy o leteckých nehodách. Létání na čemkoliv, stejně jako jakákoliv jiná činnost, je danému člověku nebezpečné tak, jak je nebezpečný sám sobě. A já jsem si dal závazek, že budu letectví propagovat jen pozitivně. A fakt, že všechny mé šílenosti dopadly dobře nebo že více než tisíc lidí, které jsem svezl na tandemovém padáku, odešlo po svých, ukazuje, že létání je bezpečné.

Stále častěji ale média informují o nehodách běžných letadel. Je to tím, že jich přibývá, nebo přístupem k bezpečnostním a technickým požadavkům?
Už jsem na to odpověděl. Média stále častěji o nehodách informují, protože si myslí, že to jejich čtenáři chtějí. Psát pozitivní zprávy je nepohodlné. Bulvár také raději píše o rozchodu dvou hvězd než o jejich líbánkách. Leteckých nehod nepřibývá. Přitom se létá stále víc a víc běžně dopravně i sportovně, letadel je také víc.

Jste autorem nebo spoluautorem desítek leteckých dokumentů a propagátorem létání všeho druhu. Čím konkrétně se zabýváte?
V roce 2014 jsem založil vlastní internetovou televizi airZone.TV a společně s ní leteckou mediální agenturu Cumulus media. Dokumentujeme letectví ve všech jeho podobách od sportu po průmysl. Vše s cílem pozitivně letectví propagovat, nejen jako inteligentní a ušlechtilou zábavu s minimálním výskytem blbců, ale také jako velice perspektivní průmyslové odvětví. Připravujeme obsah nejen pro naší airZone.TV, ale také pro další média včetně České televize. Spolupracujeme při tom se všemi nejvýznamnějšími firmami a organizacemi včetně Aeroklubu České republiky, Letecké amatérské asociace nebo Svazu českého leteckého průmyslu. Předloni jsme také poprvé zorganizovali jednodenní paraglidingový závod CZ HIKE & FLY na Rané u Loun, kdy účastníci nejen létají, ale musí se také s výbavou přesouvat pěšky z kopce na kopec. Prvního ročníku se zúčastnilo necelých 50 lidí, loni už to bylo 80 a letos už musíme zájemce odmítat.

Kde všude a o čem všem točíte?
Uf, kde mám začít. Díky tomu, že jsme to asi vzali společně s kolegy za správný konec, jsme u nejvýznamnějších leteckých událostí. V leteckém sportu to byl třeba letošní triumf Martina Šonky v Red Bull Air Race v Texasu nebo mistrovství světa v bezmotorovém létání v Hosíně u Českých Budějovic. Byli jsme ale také u nejvýznamnějších úspěchů českého leteckého průmyslu - třeba prvního letu nového letounu L-39NG Aera Vodochody nebo u zážehu prvního prototypu leteckého motoru GE Catalyst společnosti GE Aviation Czech. Úžasné bylo i natáčení seriálu o leteckých záchrankách pro ČT nebo dokumentace přesunu vládního Tupolevu, se kterým v roce 1998 přicestovali hokejisté z Nagana, do leteckého muzea v Kunovicích.