Kdy vznikl zrcadlový muž?
V roce 1995. Později byl součástí mojí diplomové práce na UMPRUM v ateliéru skla Prof. Vladimíra Kopeckého. Být nezávislým, putujícím uměleckým dílem, živým zrcadlovým objektem se sociální i jinou vazbou na reálné prostředí je z mého pohledu zásadní občas i zábavnější, než jít na výstavu do galerie.
Jak často se objevujete v kostýmu na veřejnosti?
To nelze úplně říci. Výběr prostředí a "vstupů" do reality je vybíráno bez ohledu na diváky. Mirror Man nevyhledává publikum. To je zásadní rozdíl oproti recesistickým živým sochám, které potkáte jako turista kdekoliv na světě s kloboučkem u nohou. Vše se odehrává naprosto přirozeně s tím rozdílem, že má člověk na sobě nakrájená skleněná zrcadla určitých geometrických tvarů. Hodně performancí se odehrává na opuštěných místech a to zcela záměrně.
A vaše žena, výtvarnice Radka Műllerová, je součástí performance?
Ano, veškeré akce mám zdokumentovány díky ní. Je součástí projektu od začátku. V roce 2000 si vzala totiž za muže Mirror Mana a to doslova, první kombinéza byla můj reálný svatební oblek.
V lednu jste se coby zrcadlový muž objevil po dlouhé době na veřejnosti při prezidentské volbě. Chystáte zase nějaké další vystoupení?
Nechystáme, většinou jsme "nachystaní" pořád, něco jako z hesla pionýrů na opasku Buď připraven - vždy připraven! Prezidentská volba byla jednou z mnoha akcí, byla to výzva, jak se říká, protože za dlouhou dobu existence Mirror Mana ještě nic podobného neproběhlo, prostě jsem šel splnit občanskou povinnost a užil jsem si to víc, než naštvaný volič běžného typu. Nejsem nijak politicky angažovaný umělec, jsem pro změnu k lepšímu. To sice zatím nenastalo, ale věřím, že to přijde. Je to věc evoluce.
Zrcadlových obleků máte asi více?
Mám jich několik. Vývoj a výroba obleků je samostatná kapitola, vydalo by to na "bonusové DVD" k filmu Mirror Man. Jsem vystudovaný sklář, umím foukat sklo, brousit, tavit a leštit, všechny techniky obstojně zvládám a vše si tedy vyrábím a zkouším přímo na sobě. Zrcadla byla nejdříve silná 3mm krájená do čtverců a obdélníků, první Mirror Man v roce 1996 vypadal jako chodící disco man a to bylo špatně, zavádějící. Do té doby, jsem se zrcadlem coby hraničním symbolem vstupu mezi dva světy moc nezabýval. Pak jsem vše napravil a studoval historický význam zrcadla v různých kulturách. Například v japonském šintoismu, je zrcadlo symbolem božství, ale zároveň se zrcadla na noc v domácnostech zakrývají.
Kolik oblek váží?
To je různé. Třetí kostým v pořadí má zrcadla o síle 2 mm, takže celý oblek včetně bot, masky a rukavic váží krásných 25 kilo. Lze se v ně procházet i dvě hodiny. (úsměv) Ten předešlý byl o pět kilo těžší. Jen jeden člověk se v tom dokázal dokonale "roboticky" pohybovat a to Arťom Krukovič náš kamarád, performer. Je to dobré na posilování a udržování kondice. Když se svlíknete, tak máte pocit, že můžete létat, je to paráda.
A udržet takový zrcadlový kostým pořád čistý asi nebude lehké?
Všechny plošky zrcadel se po akcích čistí ručně a jednotlivě. Jde o cca 2500 kousků skla.
Nějakou dobu jste žil v Japonsku. Jak na to vzpomínáte?
V Japonsku jsem žil s rodinou čtyři roky. Byl jsem hostujícím profesorem na sklářském institutu v Toyamě, veřejné vysoké škole se specializací na umělecké sklo s perfektní znalostí technologie a řemesla, které se od hostujícího pedagoga samozřejmě očekává. Pracoval jsem jako dílenský, řemeslník, sklář a umělec s konceptuálním přesahem. Současná podoba uměleckého vzdělávání na vysoké škole v oboru skla je momentálně v Čechách zacílená na design (dříve průmysloví návrháři), tudy cesta nevede. V Japonsku to bylo o přizpůsobení a disciplíně. To Japoncům můžeme závidět. Japonci mají mnohem tvrdší život než my a nestěžují si tolik.
Jak to myslíte?
Kdo se nepřizpůsobí, nemá tam šanci dlouhodobě žít, což je z našeho pohledu nepředstavitelné. Například přesčasy se neproplácí. Já byl pořád ve škole, učil jsem někdy i v sobotu a žena byla doma ve starém domě podobném našim chatám, ale uprostřed města, v létě bylo v domě vedro a vlhko, v zimě zima podobně jako venku, topilo se pouze v místnosti ve které jste právě byli. Všude okolo jen Japonci, v domech pravoúhlých ulicích bez názvů pouze označené čísly, občas se stávalo, že člověk zabloudil, protože běžná města jsou unifikovaná po celém Japonsku. První dojem po návratu byl ten, že se v domech a bytech v Čechách všude přetopeno. Máme tam hodně přátel a poznali jsme běžný život "řadové" japonské rodiny, je to nepřenosná zkušenost. Skvělá zkušenost, mám rád Japonce s celou jejich kulturní tradicí, kterou obdivuji.
Co je pro vás více sklo, nebo plátno?
Sklo. Malbu mám také rád, před Japonskem jsem pracoval sedm let jako umělecký malíř v divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Maloval jsem velkoformátové prospekty, opony a pozadí do baletů a oper a obvyklý formát byl 8x10m. Na podlaze, v dílnách bez odstupu do předem připravené čtvercové sítě, taky parádní zážitek, bohužel plat byl spíše pro fanouška, než na uživení rodiny. Malba je přímý proces a může se tomu v menších formátech věnovat každý, nemusíte o tom ani nic moc vědět, koupíte si všechno v setu a jedete. Myslím si, že má budoucnost jako art terapie. Pokud chcete něco vyrobit ze skla, musíte si to dobře rozmyslet a něco o tom materiálu vědět, znát technologie a taky je to mnohem nákladnější než malba. Jedna hodina na huti, pokud si chcete něco vyfouknout, tak stojí kolem tří tisíc korun a výsledek vám nikdo nezaručí.
Vás sklo živí?
Ne. Jsem běžným zaměstnancem české firmy Eduard s.r.o., která vyrábí doplňky pro modeláře na principu technologie výroby tištěných spojů. Máme čipový systém a každodenní kontrolu výkonnosti, s uměním a kreativitou to nemá nic společného. Designem skla se neživím, protože považuji za důležité si tenhle materiál nechat pro svobodnou a nezávislou činnost. Nechci sklo podbízet trendům. Inspirace je schopnost přeskupit to do nápadu, který stojí za to realizovat v materiálu, který znám. Být umělec, znamená nebýt pasivní a je jedno jaké médium používáte a čím ve skutečnosti jste, čím složitější cesta, tím lepší výsledek.
Na čem teď pracujete?
Momentálně se chystá unikátní série skleněných soch poučených japonskou zkušeností. Vystaveny budou v Miláně na prestižní přehlídce umění, víc zatím neprozradím. Další mirrormanskou novinkou je zastoupení na výstavě Symbiotic Spheres: The Interlocking Worlds of Glass, Science and Art, což je výstava kurátora a brooklynského umělce Benjamina Wrighta, která v New Yorku představuje více než 20 současných umělců, jejichž díla jsou inspirována vědou.
A v Teplicích budou vaše práce k vidění?
V Teplicích se momentálně připravuje výstava Zrcadlení v galerii v Zahradním domě. Budeme tam vystavovat společně s Veronikou Bromovou. Vernisáž výstavy je plánována na středu 25. dubna a Mirror Man tam bude. Přijďte se podívat, je to blíž než do Ameriky!