V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás.Logo Ústeckého krajeLogo Ústeckého krajeZdroj: se svolením Ústeckého kraje Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Babička s dědou bydleli v Dolním Jiřetíně na Mostecku nejdříve v bytě, a když se naskytla možnost koupit statek, neváhali. Rozsáhlý objekt se z poloviny skládal z obytné části a z poloviny ze stájí a chlévů. „Pak se narodil tatínek a celá rodina sedlačila. I díky tomu jsme přežili 2. světovou válku, protože v potravinách jsme byli téměř soběstační. Měli jsme svoje maso, mléko, tloukli jsme i máslo, chleba i housky jsme měli z našeho obilí po celý rok. Starali jsme se o koně, krávy či voly,“ vzpomíná dnes 88letý pan Josef.

Dodává ale, že to samozřejmě obnášelo dost práce i pro něj jako malého caparta. „Kluci si hráli na vojáky, prováděli různé lumpárny a já místo toho musel pracovat. Třeba při naskladňování sena jsem musel jako nejmenší vycpávat kouty stodoly. Byla tam spousta prachu. Vše jsme dělali ručně, neměli jsem tehdy žádnou mechanizaci. Mládí tak bylo spíš takové pracovní a samozřejmě mě to v tom věku moc nebavilo.“ Na druhou stranu přiznává, že mu práce na statku nijak neuškodila a získal lásku ke zvířatům.

Smíšené rodiny

Nejen na Mostecku tehdy žily stovky smíšených rodin. I maminka pana Josefa, která zůstala v domácnosti, byla Němka a tatínek Čech. „Táta kromě sedlačení pracoval na šachtě. Měli mě dost pozdě a byl jsem jedináček. Možná i proto jsem na rozdíl od kluků, kteří chtěli být v dospělosti většinou popeláři, snil o práci strážce majáku. Ten jsem si později také kreslil,“ ukazuje pan Josef zdařilou kresbu a potvrzuje tak kromě jiného svůj malířský talent.

I on si později namluvil německou dívku, s níž se oženil. Po skončení války to přinášelo určité problémy. „Kamarády jsem měl mezi Čechy i Němci. Zpočátku jsem dokonce ani neuměl česky. Napřed jsem chodil do německé a od čtvrté třídy do české školy.“

Ilona Krčálová se o adopci dozvěděla až v plnoletosti
Vzali si ji z dětského domova na Vánoce. V nové rodině už zůstala

Před velkou nepříjemností tehdy pana Josefa zachránila jeho lenost, jak sám říká. Jeho němečtí přátelé, kteří aktivně působili u Hitlerjugend, se šli jednou večer společně fotit do ateliéru. Docenil to až po válce, kdy fotograf postupně vyhledával kompromitující fotky a byl zklamaný, že tam Josef Turek chybí.

Během války se žilo na hraně

Ve válečné vřavě měla rodina štěstí v neštěstí, protože obec byla v blízkosti litvínovské chemičky. „Zažili jsme spoustu náletů spojenců na továrnu, bylo to tehdy ošklivé. Všude létaly bomby, světelné rakety a po nich pálila německá protiletadlová děla a flaky rozmístěné kolem chemičky. Střepiny létaly všude, šlo o život. Rodiče mě posílali s batůžkem do krytu, ale párkrát jsem to nestačil. Ani jsem jim to radši neříkal, že jsem se stihl schovat třeba jen do trubky u kanálu nebo pod mostem.“

Po skončení války byl pan Josef jako malý kluk očitým svědkem vyřizování účtů, kdy ozbrojené české hordy, nikoliv vojáci či četníci, střílely do Němců. Dodnes prý vidí, jak tehdejší německý velitel policie ujížděl na motorce, ale vzápětí ho dostihla kulka.

Následovalo zabírání volných domů po odsunutých Němcích. Teta pana Josefa se dvěma syny měla říšskou příslušnost, následoval přesun do sběrného tábora a odsun.

Zvítězila hutnická profese

Po škole, kterou Josef Turek zvládl s vyznamenáním, zvažoval co dál. Chodil tehdy s dívkou, jejíž táta byl elektrikář. „Rád jsem ho pozoroval při opravách různých přístrojů. Spravoval jsem pak už sám různé spotřebiče, televize, rádia, klukům motorky. Byl to můj koníček. Musel jsem si tedy vybrat, kam jít do učení. Buď do Válcoven trub Chomutov, nebo hornického učiliště. Vybral jsem si profesi hutníka, valcíře. Praxi jsme měli v mostecké ocelárně, kde mi mistr pomohl změnit učební obor na elektrikáře. Ale náhoda tomu chtěla, že mě nakonec otec dostal na povrchový důl, kam jsem s ním chodil již jako malý kluk.“

Dneska se podle jeho slov nadává na režim před rokem 1989, ale pan Josef si prý nemohl stěžovat. „Naopak. Asi mě ve firmě poznali jako člověka, který něco umí a zná. Jinak bych v dole nemohl jako nestraník dělat lépe placenou funkci vedoucího rypadla či šéfa rozvoden, který měl na starost kromě stroje i lidi. Měl jsem také možnost večerně studovat, což jsem ale kvůli svému vytížení odmítl. A i když jsme měli všechny příbuzné v Německu, mohl jsem tam za nimi i přes složitou administrativu jezdit,“ vzpomíná. Jako horník šel do důchodu v 59 letech.

Na vojně nosil výložky PTP

Významným úsekem v životě Josefa Turka byla vojenská služba. Měli tam o něm prý dostatek informací, i to, že se zajímá o elektrotechniku. „Velení se obávalo, že bych tak mohl komunikovat se Západem. Musel jsem tedy, jak se tehdy říkalo, narukovat k rychlopalnému krumpáči a dalekonosné lopatě u 51. pluku PTP v Praze. Odtud jsme jezdili pracovat po celé republice.“ Složité to prý bylo třeba v 50. letech na Šumavě.

Eva Jančová
Eva Jančová: Jsem akční člověk, živel. Stále musím něco dělat

Ve volných chvílích jezdil pan Josef na veteránské srazy, motocyklové akce a aktivně působil v mezibořském klubu veteránů. S veterány závodil i na mosteckém okruhu, kde později se svým synem soutěžil se sajdkárou. „Servisovali jsme tam i stroje, ale po sametové revoluci to všechno padlo. Poznal jsem tam řadu závodníků osobně včetně Franty Šťastného. Byl to nádherný kus života.“ Ještě dnes má rodina historickou motorku Indián, kterou vypiplal ze šrotu. Vzpomíná i na účast při natáčení sovětského velkofilmu Boj o Moskvu, kde představoval vojína motorizované jednotky wehrmachtu s vlastním strojem.

Rád také kreslí obrázky všeho, co kolem sebe vidí, a podle reakcí okolí má velký talent. Napsal rovněž pár knih o svém životě. S manželkou měli syna a dceru, bydleli s rodiči ve zmíněném statku v Dolním Jiřetíně. „Ale chtěli jsme do svého, a nakonec jsem si podal žádost o byt nedaleko od statku. Kvůli ochrannému pásu chemičky jsme ale o byt přišli stejně jako o statek a odstěhovali jsme se do Janova do paneláku. Byli jsme sice zvyklí na prostor v domě, ale nedalo se nic dělat.“

Kdyby Josef Turek mohl něco na svém životě změnit, možná by šel nakonec studovat. Ale říkal si, že na školu se může vždycky vrátit. Už k tomu ale nedošlo.

Domov pro seniory Šluknov – středisko Krásná Lípa
Domov je umístěný na okraji obytné zóny v Krásné Lípě, veškerá občanská vybavenost je v jeho blízkosti. Objekt prošel rozsáhlou rekonstrukcí, většina prostor je bezbariérová. Součástí je také relaxační zóna vybavená altány, lze se tam věnovat procházkám a odpočinku.