Spí v autě. Obvykle má na odpočinek hodinu až dvě. „Už nejsem v normálním režimu, jedu na adrenalin,“ říká David Zachariáš. „Denně mám dvě stě textovek a telefonátů,“ dodává.

David Zachariáš
42 let, živnostník v energetice, dříve dělal v autobusové dopravě. Ve volném čase se věnuje sportu, cestování a dobrému jídlu.

Převoz válečných uprchlíků organizuje s pomocí facebookových stránek Transport občanů Ukrajiny do ČR, kde za několik dní počet členů poskočil o stovky. Lidé si tam vyměňují informace o autech a autobusech, které vyrážejí k hranicím a píší tam, pokud mají volné ubytování pro uprchlíky.

Poslal jste mi screenshot s žádostí od Ukrajinky, která jede do Česka s několikadenními dvojčátky. Zemřela jim maminka. Jak jim pomáháte?
To je věc, kterou zrovna řešíme. Připravujeme se na ně - v nemocnici v Praze už pro ně chystají odsáté mateřské mléko. Další děti na seznamu jsou roční a dvouleté dítě. Teď je na Ukrajině hodně sirotků, hrozně moc dětí. Co slyším, začíná tam bujet obchod s dětmi.

Původně jste k hranicím vyrazil pro osmiletého syna ukrajinské kamarádky, která pracuje na Karlovarsku. Podařilo se vám ho dostat domů?
Daniel s babičkou už jsou v bezpečí.

Váleční uprchlíci čekají na hranicích desítky hodin.
Ústečan se vydal na hranice s Ukrajinou pro dítě kamarádky. Vidí exodus

Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo slyšet vaše zoufalství. Ani po dvou dnech nepřijížděli a vy jste věděl, že pro ně do vnitrozemí nemůžete. Za jakých okolností se dostali do cíle?
Chtěli vyjet v pátek ráno autobusem z oblasti u Charkova směrem na Lvov. Dostat se do něj ale bylo těžké. Přednostně bral zahraniční studenty. Babička tedy čekala, na jeden autobus ale bylo tisíc zájemců a na odvoz se čekalo čtyřicet hodin.

David Zachariáš z Ústí nad LabemDavid Zachariáš z Ústí nad LabemZdroj: se souhlasem Davida ZachariášeDostali se do něj?
Nakonec zaplatila odvoz soukromým autem. Vezl je cizí člověk za 60 euro. To znamená za cenu benzínu a s nasazením života. Před hranicemi Ukrajiny s Polskem ale narazili na padesát kilometrů dlouhou kolonu aut, takže babička s vnukem vystoupili. Vlak do Přemyšle nejel, tak řešili, jestli půjdou pěšky. Byl jsem nervózní a ve stresu, že zmrznou. Pršelo a do toho padal sníh. Naštěstí přečkali noc v nějaké školce nebo škole. Já mezitím svážel další uprchlíky do hostelu, který jsem jim zaplatil v místě. Spal jsem u polské hranice v nastartovaném autě.

Kdy jejich cesta skončila?
Cestovali do nedělní noci. Předtím stáli od rána desetihodinovou frontu u hraničních checkpointů. Byla hrozná zima.

Musela to být úleva, vidět je zdravé…
Daniel se usmíval, babička také. Je to pro mě největší hrdinka, protože s vnukem dokázala urazit ve válečných podmínkách takovou vzdálenost a s těžkými kufry. Hned mě objala, řekla, že mě poslal Bůh. Byla vyrovnaná. Říkala, že už zažila tři války.

Odvezl jste je domů vy?
Ne. Zaplatil jsem jim v místě nocleh ve srubu a druhý den je poslal s kamarádem. Převezl je do Sokolova. Vím, že ve čtvrtek už si byli pro víza.

Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině v Hoření ulici v Ústí nad Labem
V Ústí začalo fungovat krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny

Jejich tatínek bojuje?
Ano, účastnil se bojů v Charkově.

Proč zůstáváte dál?
Když vidím všechny ty lidi… Hlavně mi píše řada Ukrajinců. Předávají si mezi sebou mé telefonní číslo, koluje mezi nimi díky lidem, co už se dostali do bezpečí. Lidé mi posílají zprávy s prosbami, ať převezu další jejich příbuzné a známé. S kamarády a dalšími lidmi jim zajišťujeme nejen přepravu, ale také ubytování, nechceme je vysazovat jen tak někde na ulici. Děláme to všechno zdarma. Každý se chce nějak zapojit. Kamarád mi třeba psal, že má dům v Tisé a celý ho dává k dispozici. Máme tedy jak poptávku, tak nabídku. Bez toho bych to nedělal.

Musí být velká psychická vzpruha, vidět lidi, které se daří dostat do bezpečí. Podobně jsou na hranicích další dobrovolníci…
Češi jsou přemotivovaní, chtějí pomáhat. Zatím si ale neuvědomují, že jsou uprchlíci psychicky zlomení a padne to na ně. Mně třeba dvakrát z auta utekla jedna holčina.

Co se stalo?
Vyzvedl jsem ji, smála se, byla zachráněná. Po nějaké chvíli to na ní ale padlo. Zastavil jsem na benzínce a ona najednou utekla z auta. Začala tam brečet, sedla si do kouta, křičela, že se chce zabít.

Protestní akce studentů Filozofické fakulty UJEP na podporu Ukrajiny
Studenti ústecké univerzity protestovali proti válce, podpořili Ukrajinu

Kolik lidí se vám a vaší skupině podařilo odvézt a ubytovat?
Přes 250. Je to tak, že přijede kamarád s dodávku pro deset lidí, autobus pro třicet, další vezme dvacet. Neznám přesné číslo. Sesumarizuju si to ale. Dal jsem si cíl, že neodejdu, dokud z hranic nedostanu alespoň tisíc uprchlíků.

Dokážete u té tisícovky přestat?
Nevím. Drží mě tady ještě jedna věc. Mamča mi včera poslala zprávu: „Jsem na tebe pyšná a babička by byla také, že chráníš svou krev“. Až teď jsem se dozvěděl, že můj pradědeček přišel z Ukrajiny. Pocházel z Oděsy, další příbuzní žijí v Užhorodu. Zjišťujeme jejich jména a snažíme se je dostat k nám do Ústí nad Labem. Kdyby mi někdo tohle řekl před dvěma týdny… Měl jsem v sobotu 26. února odletět na dovolenou do Egypta. Zrušil jsem ji a peníze používám na tohle.