Čeští Němci, kteří tu ve většině žili, vesměs dodržovali katolické tradice. Dárky jim nosil Christkind, tedy Ježíšek. Na rozdíl od sousedního Saska, kde naděluje jiná vánoční postava.
Se sudetskými Němci ostatně máme leccos společné i dnes. Nejen dárky a Ježíška, ale i vánoční stromky, betlémy, případně vánoční hvězdu Poinsettii. Tu dokonce na Ústecku víc než jinde v republice. Podle vzpomínek baronky Johanny Herzogenberg ji totiž do Čech uvedl majitel vily a úspěšného zahradnictví z Brné, její otec. Jak tedy Ústečané slavili vánoční svátky před válkou?
play_fill
Když zůstaneme chvilku u vzpomínek zmiňované šlechtičny, dozvíme se, že si na oslavách Vánoc její rodina dávala docela záležet. Celý dům si vyzdobila jedlovými větvičkami a narození Krista slavila prakticky celý Advent. Rodina docházela na nedělní mše do kaple, kterou nechala postavit v Brné. Napekla cukroví, vánočku, kynutý pletenec s kandovanou kůrou, rozinkami a mandlemi.
Během Štědrého dnu nosily děti do vsi dárky, například jedlové větve s cukrovím a vlněným oblečením pro rodiny, které měly hodně dětí. Štědrý večer poté strávila převlékáním a zkrášlováním a podobně jako dnes všichni čekali na dárky. Při nadílce u stromečku zpívali koledy německy i česky a při nadílce byly i české služebné.
Po modlitbě a rozbalování dárků u rodiny i služebnictva následovala večeře. Byla slavnostní, ale postní. Tedy bez masa, salát býval herynkový, neboli s rybou sleděm. Potom odcházeli na půlnoční bohoslužbu, další následovala druhý den ráno. Ten den začaly hody s mohutným obědem a podobně.
play_fill
„Hody skutečně následovaly až na první svátek vánoční. Štědrý den je takzvaná vigilie, kdy lidé drželi půst a ryba je postní jídlo. K nám se do bramborového salátu salám gothaj dostal až v šedesátých letech. Herinky doporučovali do salátu hospodyně ještě v padesátých letech, což je trochu kuriózní, jelikož jaké mořské ryby tu mohli lidé koupit, maximálně v konzervě,“ popisoval ředitel ústeckého Collegia Behemicum, historik Petr Koura, spravujícího velkou výstavu o německy mluvícím obyvatelstvu českých zemí.
Němci odsud museli odejít během odsunu v poválečných letech. „Němečtí historici, kteří se sudetským Němcům věnují, často hovoří o rozdílech v posledních vánočních svátcích v roce 1944 a následujících v roce 1945. Většina z nich žila v chudobě a žila v táborech. Byl to pro ně obrovský šok,“ pokračoval historik Koura.
Ze vzpomínek další ústecké německé rodiny Eckeltů se obdobně dozvídáme, že Štědrý den slavila také tak, že si nejprve dala večeři, vzhledem k půstu nepříliš sytou, v podobě herynkového salátu a párků. Nikdo od večeře nevstával a kolem půl sedmé, tak jako většinou i dnes, následovala nadílka u rozsvíceného stromečku. Pak si dali dospělí grog a všichni čekali na vyzvánění kostelního zvonu Zuzana. Následovala půlnoční bohoslužba.
Druhý den chodila rodina na návštěvy, následoval slavnostní oběd. Ale v Ústí nad Labem žila i česká menšina, a patřil k ní i Jiří Šosvald, který napsal knihu vzpomínek. Vánoce v ní ale popisuje v podstatě stejně, jen večeře prý byla slavnostnější, tak jako to máme dnes. V knize nezmiňuje stromeček, zato si vzpomíná na to, že na Vánoce měl ředitel cukrovaru Fiška na verandě vánoční stromek, který svítil už od pěti od rána.
Mnozí dnes možná jejich odsun schvalují. Je ale pravdou, že s odsunem odsud zmizeli lidé, kteří měli přirozený zájem kraj a město zvelebovat, s nimi jejich tradice. S údajnou nenávistí Němců a Čechů to také není tak jednoduché.
„Když prezident Tomáš G. Masaryk abdikoval, obdržel z obce Jedlová v dnešním Ústeckém kraji v roce 1935 jako dárek vánoční jedli. Jako ozdoby na něj navěsili jména všech obyvatel s jejich věkem. Nejmladšímu bylo pár měsíců, nejstaršímu přes osmdesát. Dochoval se průvodní dopis. Takový respekt prezident Masaryk měl i u Němců,“ dodal historik Koura.
