Nejstaršímu bylo 74, průměrný věk byl pětašedesát. Akci svolal František Thoř, sám se divil, kolik lidí tentokrát dorazilo zavzpomínat na ředitele ZŠ pana Pličku, který celý svůj život věnoval místnímu Baníku a výchově dětí. Když došlo na prezentaci účastníků, mnozí se divili, kdo se zrovna představuje. V obličeji přibyly vrásky, stříbrný přeliv zdobil především muže. Někteří se zdrželi pár minut, mnozí zůstali do závěrečné. Odhadem tak 60 až 70 lidí.

"Už si ani nepamatuji, jak to všechno vzniklo, určitě jsme to dohodli někde u piva. Pan Plička byl ředitelem místní základní školy a dětí tu měl skutečně dost. Tohle je už páté setkání, někteří se omluvili, jiní tu jsou poprvé. To víte, když se setkáte s kamarádem po delší době, tak si máte o čem vyprávět. Příprava setkání není zrovna jednoduchá, mnozí se přestěhovali, tady v Hornických domech jich už moc nebydlí, ještě, že máme ty chytré telefony. Dnes jsem to pojistil prezenční listinou, také jsem všechny nepoznal," tvrdil hlavní pořadatel František Thoř. 

"Vzpomínky na tohle místo máme všichni stejné, chodili jsme do malé školy u kostela sv. Mikuláše, někteří dokonce dojížděli z Podhoří. V zimě kamna na uhlí, před budovou stála vysoká hasičská věž, proti ní dutá lípa a u tabule pan Plička s houslemi. Prý tam někde stál v minulosti zámek, později pivovar, potom statek. Dnes je tam malé sídliště. Vybavuji si škvárové hřiště, kde slavný Baník hostil sportovce ze Skorotic, Boštěšic, Telnice. Dnes je tam tenisový areál s umělým povrchem. V kulturáku bylo malé kino pro děti, vedle velký sál, kde dokonce byly tancovačky a ochotníci spřádali své sny o divadle. Dětí byla plná škola, jenom v našem vchodě jich bylo třicet. Když si to tak vybavuji, tři děti normál, někde i víc," usmívá se šibalsky Jirka Bacovský. 

Vzpomínka na Mikuláše a přísné čerty

"Maminky šily panenkám šatičky, tátové honili kluky po malém hřišti za desátkou. Dokonce jsme tam měli v zimě kluziště s osvětlením. Rád vzpomínám na přísné čerty, kteří nás pěkně proháněli mezi domy, Mikuláše dělal vysoký pan Vondrák, obávaným pekelníkem byl Jarda Poborský. Panečku, ten uměl zacházet s koštětem. To byla vždycky legrace. Dnes je tady ticho. Hodně kluků znám z fotbalu, začínali jsme tu v žácích," vysvětloval Roman Pecha. 

"Na hřiště jsme viděli z okna, ale fotbal hrál pouze Radim. Jeho syn dokonce chytal za Armu. Já měl rád vždycky velké psy, německé ovčáky a belgičáky. Andy, Galina, Lesan, Ajax, Argo, Jamajka. To je krátký seznam hlídačů naší zahrady. Pod domem jsme měli malý rybník, tam jsem stavěl jako kluk s kamarády dřevěné vory. Dnes je tam benzinová pumpa," připomněl Michal Novák.

Každý se chtěl vypovídat, mnozí se loučili objetím. Hornických domů nebylo moc, ale šikovných lidí tam žilo a žije stále dost. Příští rok jich přijde na setkání s Frantou Thořem ještě víc. Tahle akce se opravdu povedla!