Hory a skály jsou celoživotní láskou Gerharda Tschunka. Od šedesátých let minulého století se zúčastnil několika expedic v extrémních podmínkách, z nichž asi nejzajímavější je ta z roku 1969 na Špicberky. Ve svých 78 letech zůstává aktivním lezcem a milovníkem Tiských stěn.

Jak začala vaše výprava na Špicberky?

Vedl jsem asi deset let horolezecký oddíl v Teplicích. Byli jsme tři reprezentanti: já, Miloš Matras a Jaroslav Budín. Chtěli jsme se tam podívat. Připravovali jsme se na tu expedici tři roky. Sháněli jsme peníze a povolení, pozvánky. Tehdejší ministr kultury přijel do Ústí a když nás vyslechl, tak se mu to rozleželo v hlavě a měli jsme zelenou. Vyrazili jsme v roce 1968. Veškerý materiál jsme si koupili za oddílové peníze, které jsme si vydělali.

Jak cesta tam vypadala?

Koupili jsme barkase a vyrazili z Teplic přes východní Německo. Pak přes Švédsko do Norska do Trondheimu na polární loď. Tam jsme měli kajutu až v podpalubí a šplouchala v ní voda. Po čtyřech dnech plavby nás vylodili na špicberské polární stanici o devíti lidech, Ny-Ålesund. Odtamtud startoval Umberto Nobile s Františkem Běhounkem se vzducholodí Italia, která pak ztroskotala a odtud je Roald Amundsen letěl hledat a už se nevrátil.

Rozhovor s Gerhardem Tschunkem, alpinistou, který zorganizoval expedice do celého světa .

Tady jste měli tábor?

Ne, odtud jsme pak malou loďkou mezi krami postupovali dál. Na břehu jsme po ledovci a sněhu putovali na saních, říkali jsme jim nansenky. Vyrobili jsme je sami, vzadu měly ozubené kolo poháněné motorem z motorky, to ty sáně tlačilo kupředu. Zkoušeli jsme je v Novém Městě a vozili na nich sud s pivem.

Nebloudili jste po cestě?

Měli jsme mapy, ale velmi povrchní. Kompas vyváděl , střelka se točila na všechny strany, jelikož pól je asi jen 600 km daleko. Hvězdy nesvítily, tam je půl roku den a půl roku noc. Tehdy žádná GPS neexistovala, takže jsme hledali sever spíš instinktivně. Po úmorné čtrnáctidenní dřině, kdy jsme postupovali i jen tři kilometry denně, jsme konečně na severní moréně založili základní tábor, odkud jsme pak pořádali výpravy po okolí.

Čím jste se tu zabývali?

Slezli jsme devět vrcholů, všechno prvovýstupy, prováděli jsme měření, sbírali geologické vzorky. Budín s Matrasem přešli celý ledovec až do Ny-Ålesundu a našli cestu, díky níž nemuseli rybáři, kteří by tu uvázli, čekat na jaro.

Co zásoby, lovili jste zvěř?

Hodně nám pomohla armáda, dali nám třeba chleba, co vydrží pět let a máslo v konzervě. Bylo to dobré. Takže zásoby nám nakonec došly. Jednou nás odřízla bouře od základního tábora. Museli jsme stanovit denní dávku kolečko uheráku, kostku cukru a trochu pemikanu na den.

Jak jste počítali dny, když tam není noc?

Jeden z nás je počítal. A spletl se nakonec o jeden den. Naštěstí to pak bylo jedno. Vždycky o půlnoci jsme poslouchali Československý rozhlas, který tenkrát vysílal pro Latinskou Ameriku. Slyšet uprostřed bílé noci na Špicberkách Helenu Vondráčkovou byl, obzvlášť po dvou měsících, obrovský zážitek.

Jak vypadala cesta domů?

Přijeli jsme v květnu a vraceli se v červenci. Stejnou trasou. Když jsme dorazili do Drážďan, Němci nás internovali, jelikož bylo 21. srpna 1968 a začal vpád Varšavské smlouvy do Československa.