Ochutnali ďábelské chilli, viděli pyramidy, koupali se v azurovém moři, potápěli se za korály a rejnoky, navštívili netopýří jeskyně. Ale také zachraňovali. Řeč je o pěti záchranářích a jedné záchranářce z Litoměřic. V uplynulých dnech završili dvoutýdenní dovolenou v Mexiku, na kterou se vydali na vlastní pěst bez cestovky. Něco takového by je nikdy předtím nenapadlo. Kdyby jim nenabídli azyl na jejich chatě v džungli podnikatelé z Ústí nad Labem, bratři Vladimír a Vlastimil Plívovi. Těm bungalov na poloostrově Jukatán na Mayské riviéře postavili domorodci podle obrázku v písku.
S výletem za hranice všedních dní všechno klaplo podle plánu, o kterém psal Deník už loni v květnu. Dovolená ale nebyla jen procházka růžovým sadem, problémy začaly hned po příletu. Z Cancúnu se záchranáři museli do 120 kilometrů vzdáleného ubytování nějak přemístit. A i když měli dlouho zamluvenou zápůjčku dvou aut, odmítli jim je vydat, nebrali evropské karty. „Byl to šok,“ vzpomíná Petra Jelenová. Nakonec se domluvili s Mexikáncem, který jim nabídl půjčení jiných aut na ulici. Jedné posádce pak na pumpě napočítali hodně benzinu navíc, později jim auto také vykradli.

Poslední den se šla parta podívat na základnu záchranky v Tulumu, nejbližším větším městě. Prohlédli si sanitu, hovořili s jedním ze záchranářů. Ty několik dní předtím viděli Litoměřičané v akci, na které se ale podíleli také. „Jeli jsme z výletu na pyramidy a najednou kluk sražený autem na silnici. Měl rozbitou hlavu, kolem něj hlouček. Vrhli jsme se na to,“ vzpomíná Miroslav Wundrawitz. „Místním jsme se představili jako záchranáři z Česka, toho času na prázdninách,“ dodává Lukáš Zechel. Na sanitu z asi 40 kilometrů vzdáleného města čekali kolem půl hodiny, mezitím řídili dopravu. „Takže jsme pracovali i na dovolené,“ směje se Wundrawitz.
Místní čekali, že sanita dorazí až tak za hodinu. Základny v Mexiku jsou jen ve větších městech. Když tam někdo havaruje třeba na 200 kilometrů dlouhé silnici, kolem které je jen pár slumů, má smůlu. „Někdo občas nadává na naše dojezdové časy. Doporučil bych mu jet se podívat do podobných zemí,“ poznamenává Zechel. Toho ale nakonec příjemně překvapil výkon mexických kolegů. „Myslel jsem si, že přijede polorozpadlá sanita, hodí do ní kluka na zem a pojedou dál. Ale byli fakt profíci. Postarali se perfektně, nehýbali s ním, zajistili ho, jak měli. Jenom vybavení tu máme na diametrálně lepší úrovni,“ říká záchranář.

Teď už jsou všichni opět v pracovním nasazení na základně v Litoměřicích. Petra Jelenová se chce do Mexika po čase vrátit s rodinkou. Dar podnikatelů záchranářům otevřel oči. „Kdyby nám to nenabídli, na vlastní pěst bych se do Mexika nikdy nevypravil. Rozhodně bych jel s cestovkou,“ potvrzuje Zechel, který i s ostatními Plívovým děkuje za ubytování v jejich bungalovu, kterému říkají „La Casa Amarilla“. „Byl naprosto v pohodě. Se vším, co člověk potřebuje, a mimo turistický ruch,“ popisuje Zechel. Záchranáři v chatě ztracené na vápencových cestách v džungli přežili i to, že kolem ní lezli štíři, pavouci a dovnitř se dostal gekon. V okolí bylo hodně leguánů, slýchali opice a na návštěvě měli i hladového nosála.
Většinu dovolené ale záchranáři strávili na pláži nebo po výletech v blízkém i širokém okolí. Zarazily je dopravní zvyky místních. „Jejich pravidla jsem nepochopil,“ přiznává Wundrawitz. A ani to, co tam po silnici jezdí, prý snad v životě nevidělo technickou. Muž si na silnicích všímal také všudypřítomnosti příčných prahů. Údajně kvůli zločincům z drogových kartelů, kdyby chtěli utíkat policii. Ta je v Mexiku pořád vidět, kvůli vysoké zločinnosti v zemi jezdí v obrovských fordech raptorech s blikačkami a nabitými pistolemi i samopaly.
Poděkování za boj s covidem
Vladimír a Vlastimil Plívovi z Velkého Března na Ústecku chtěli poskytnutím ubytování záchranářům ocenit lidi „v první linii“ za boj s covidem.
Zdravotníky se rozhodli podpořit i proto, že si oba dva i s rodinami nemoc prodělali. A ne zrovna s lehkým průběhem. „Sledovali jsme dění v nemocnicích, viděli jsme, jak to mají zdravotníci těžké,“ vysvětlil již dříve Vladimír Plíva, který měl během nemoci vážné problémy s dýcháním a volal záchranářům do Litoměřic o radu. „Měli perfektní přístup. Poradili mi, jak mám dýchat. Nakonec ani nebylo nutné, aby pro mě jeli,“ popsal Plíva. Ten si s bratrem Mexiko zamiloval, dům na pobřeží Karibiku jim stavěli místní podle obrázku v písku.