Když se rozhlédneme po ateliéru, hned si každý musí všimnout, že pracujete s graffiti, ale i se štětci. Že prostě nejenom sprejujete, ale i normálně malujete. Co z toho máte raději? Anebo kombinujete obě ty techniky?
U mě je to strašně těžký, protože já jsem fanda různých fenoménů. K tomu se snažím tak nějak, jakoby renesančně zabřednout do řady různých stylů. Takže v tomhle jsem víceméně jako takový chameleon. Co mám jako nejradši, to si pořád ještě tak nějak upřesňuji, přestože samozřejmě u graffiti jsem vyrostl. To je mi asi nejbližší, v tom dokážu být nejefektivnější, celou dobu to vypilovávám k dokonalosti. Hlavně proto, abych se dostal do sběratelské sekce, kde už je to trošku jiný, jak co do cen, tak i do váhy toho artefaktu, který dostane zákazník. Většina sběratelských artefaktů má vlastně věčný život. Opravdu se o to pečuje v rukavičkách.

Graffiti je pro mne základ, u kterého jsem začal, na který nedám nikdy dopustit a vždycky se k němu budu vracet. Nicméně, člověk stárne a asi to nevidím úplně do budoucna, že bych maloval spreji třeba ještě v padesáti letech někde na lešení obrovskou malbu. To asi už z toho budu trošku vyždímaný. Těžko říct, jak to bude. Každopádně, můj hlavní cíl je dostat se buď do herního nebo do filmového průmyslu. Což už se my z jedné stránky daří.

To znamená přesně co?
Po spojení s lidmi, kteří tisknou na vysoce kvalitních 3D tiskárnách, jsme zpracovali limitovanou edici pro hru Polda. Její produkční tým z velké části tvoří Ústečané, ať už je to Karel Kopic anebo další.

Bistro v ústeckém parku Městské sady má za sebou první měsíc a podle slov provozovatelky Ivany Balcarové se mu daří.
VIDEO: Bistro oživilo Městské sady, navzdory škarohlídům jede naplno

Proč zrovna Polda, když se podívám na některé vaše práce, vsázel bych na sci-fi a fantasy, proč ne něco od Bohemia Interactive, které stojí za sérií Arma a je obecně nejsilnější česká firma spojená s herním průmyslem?
Já mám trošku problém v tom, že jsem si musel vždycky všechno dělat po svém a až u toho Poldy jsem se leccos naučil. Uvědomil jsem si, co mi vždycky říkali třeba moji učitelé, nebo profesionálové, že práce mám sice dobré, ale nemají letitou konceptuální hloubku. Musel jsem si to uvědomit a přeskládat fungování podle toho. Uvědomit si, že jsem takový pohádkový vypravěč spíš, než abych byl nějaký vysloveně vážený umělec. Když už se snažím dělat něco uměleckého, tak po svém. Nezajištěným nikým, všechno si financuji sám. Ale uvidím, jestli se tenhle rok něco změní.

Z ateliéru graffiti umělce Lukáše Zadka Brožovského.Z ateliéru graffiti umělce Lukáše Zadka Brožovského.Zdroj: Deník/Janni Vorlíček

Vypadá to, že by mohl pomoci i magistrát. Nejenom, že by mi dal zelenou, ale ještě k tomu by mohl i něco financovat. Uvidíme. Každopádně, zatím jsem si všechno řešil sám, protože umění je strašně individuální. Já jsem se snažil celá léta být samostatný umělec, že mi pak vlastně přišlo strašně divné přijít do jakékoliv instituce a poslouchat, že takhle se to nemá dělat. Umění je tak moc relativní pojem, že jsem si říkal, jak mi vlastně vůbec může někdo říkat, že se něco nějak nemá dělat. Každý ho přeci vnímá úplně jinak. Takže jsem se od toho všeho utrhnul. Když ale přišel Polda, tak jsem se do toho pustil všemi deseti. Poldu nám přivedlo do cesty štěstí.

Ale určitě jste dokázal oddělit volnou tvorbu od nějaké zakázky?
To samozřejmě. Zakázka má nejvyšší váhu, protože to už financuje někdo jiný. Není to jenom tak, jakože na volnoběh. Samozřejmě tomu předchází nejprve nějaký návrh. Ne vždycky se povede vybrat jeden ze tří návrhů, někdy je třeba udělat třeba deset návrhů. Když tvoříme logo, tak tam může padnout třeba stovka takových skic. Pak, když je hotový výběr z mnoha návrhů, podle toho si pak objednám i barvy. Což vlastně taky může být docela oříšek, protože už v tom máte trošku toho řemesla. Umět si správně vybrat barvy. Protože, když objednáváte barvy, je to strašně ošemetný. Každý máme nastavený nějak jinak monitor počítače, barevnost, jasnost, kontrast. Takže ne vždy nám to ukazuje ty správné barvy, jaké nám pak doručí. Takže už jenom tohle bývá docela mazec. Když objednáte pár odstínů špatně, nebo si nespočítáte správně plochu, s jakou budete pracovat, přijdete ke stěně, a nedej bože je to třeba i v jiné zemi, tak najednou musíte vařit z vody. Což není dobré.

Neříkejte, že se vám tohle stává častěji?
Tyhle věci se mi stávají docela často, poněvadž jsem docela jako ADHD člověk. Takže já si kolikrát věci kontroluji desetkrát, až jsem si konečně jistý, že mám všechno připravené. Pak ale stejně zjistím, že jsem něco zapomněl. Samozřejmě, vždycky to nějak uhraju, ale vychází mi z toho, že nejsem dokonalý. To asi není nikdo.

Ústecký justiční palác, který svět neviděl, má svoji dopravní značku.
Ústecký justiční palác, který svět neviděl, má svoji dopravní značku

Mimochodem, jak ta práce vypadá po technické stránce, určitě nepřijdete ke zdi a neudělíte to z jedné vody na čisto. Nebo ano?
Jasně, že ne. Když přijdete ke stěně, na místě si se zákazníkem rozebereme, v jakém stavu se nachází. Kolik má už nátěrů, jestli je potřeba to všechno shodit dolů a nově nahodit. Nejsem žádný zedník, takže to je na zvážení. Občas ale dávám tomu člověku na výběr s tím, že malé drobnosti dokážu opravit, ale nějaké větší zásahy, na to už musí najmout někoho jiného, kdo to umí. Jakmile je zeď ošetřená, tak mohu přijít na řadu já. Udělám si podmaz a na něj už rovnou můžu malovat. S tím, že se jí pak těmi spreji nedotýkám a ani nemusím čekat, než to celé uschne. Rovnou na to maluji a barvy se chovají úplně v pohodě, nijak to nezlobí.

Jak dlouho to trvá, třeba taková jedna klasická stěna v obýváku?
To může být klidně za den hotové, když je to tedy jen těmi spreji. Samozřejmě, když chce někdo detailnější práci, každý detail mít fakt vymazlený, tak opravdu pak už to může trvat klidně i týden.

Ples Trmic.
Trmice se daly do gala, bavil barman i kapela. Plesat se bude v Tisé či Chlumci

Když se vrátíme zpátky k umění. Jaká témata tvoříte nejraději?
Vždycky, když se mě někdo zeptá, co mám nejradši, nebo co mě nejvíc vystihuje, tak vlastně neumím pořádně odpovědět. Vždycky jsem potřeboval od každého něco, abych byl schopný potenciálního zákazníka a zároveň i sebe obohatit. Třeba, že si řeknu: „Hele, potřebuju si natočit video, jo to umím. Potřebuji ho sestříhat, jo, jasný, to taky umím. Něco nastavit ve vektorech taky zvládnu.“ Prostě, pořád jsem se snažil každou tu věc držet na stejné úrovni. Nejenom u techniky, ale i u zájmů. V podstatě, když to tak vezmu, tak Hvězdné války, Disney, Pán prstenů nebo Harry Potter, to jsou všechny věci, které u mne kráčeli společně v úplně stejné rovině. Nedokážu žádné z nich dát větší váhu, protože když si to tak vezmu za ty léta, tak každá dostala úplně stejnou pozornost. Všechny mám rád.

Co vás nejvíc ovlivnilo a přivedlo k tomuhle stylu umění?
Těch impulzů jsem dostal několik. Táta mne přivedl ke sci-fi a fantasy. Dneska nejčastěji spojuji Hvězdné války s ústeckou tematikou. Baví mě spojovat takový ten běžný ústecký život s nějakým fantaskním prvkem. Další impulz jsem dostal na základní škole, když spolužák někdy ve druhé třídě měl svůj sketchbook na skicování a měl tam samý graffiti návrhy. Mě to velmi zaujalo, tak jsem to začal sledovat jako fanoušek. Až mi začalo vadit, že jsem jenom fanda a někdy na střední škole jsem se do toho pustil naostro. No a pak jsem se dozvěděl o Tomášovi Jelínkovi, který tvoří pod svou značkou Sake33. To je ústecká legenda graffiti. To byl vždycky jeden z mých hlavních vzorů.

Já jsem byl vždycky oproti těmhle chlapům, jako je Sake33, takový, řekněme usmrkanec. Oni jsou starší než já, kořeny mají na začátku devadesátek. Chtěl jsem taky umět, co oni, ale nikdo mě nevzal pod svoje křídla, takže jsem si to všechno musel vybojovat sám. Ale pak se začali ozývat ti lidé, kterým jsem celou dobu fandil a musel sobě i jim dokázat, že za něco stojím. Najednou jsem stál i já tak nějak za zmínku.

Maturitní ples Gymnázia a SOŠ Dr. Václava Šmejkala.
Podívejte se, takový byl maturitní ples Gymnázia a SOŠ Dr. Václava Šmejkala

Setkal jste se někdy se svým vzorem, když je vlastně odsud z Ústí?
Dlouho jsem znal jenom jeho práce. Vůbec jsem netušil, jak vypadá. Pamatuji si, že jsem na jedné komorní akci maloval vedle cizího umělce a najednou si uvědomil, že stojím vedle něj. Úplně jsem se tehdy rozklepal strachy, když jsem zjistil, že je vedle mě a já maluju takovou amatérskou věc.

Když mluvíme o výtvarnických vzorech, jak se stavíte ke klasickému malířství, nebo alespoň moderně, k ilustrátorům sci-fi jako Martin Zhouf, který používá stříkané techniky tvorby? Anebo třeba Theodor Rotrekl, který byl u nás svého druhu průkopníkem sci-fi ilustrace?
Osobně jsem prostě velkým zastáncem starých technik. Sám jsem se musel kvůli tomu, že jsem neměl a neznal techniku, dost věcí naučit sám. Oni to taky dělají poctivě, takže já k nim mám obrovskou úctu. K těm, kdo mají ve svých pracích hloubku, kteří historicky něco znamenají, přinesli do jakéhokoliv druhu umění nějaký posun. Co se ale týče čistě mé tvorby a ne fanouškovských věcí, tak se snažím nenechat ovlivnit. Mrknu na výstavu, ale pak se na ni hned snažím zapomenout. Párkrát už se mi stalo, že jsem něco vytvořil, ale to moje dílo obsahoval atmosféru toho práce od jiného autora. To vás prostě naštve. Ale pokud moji tvorbu něco ovlivnilo, pak je to Hans Rudolf „Ruedi“ Giger, který vytvořil postavu Aliena, prostě Vetřelce a světy sci-fi a fantasy obecně. Nemůžu ale říct, že bych vysloveně koukal pod ruku slavným pánům, chci zůstat sám sebou.

Co aktuálně děláte a co plánujete?
Snažím se od minulého roku svépomocí napomáhat k vylepšení vizuálního vzhledu Ústí. Samozřejmě během těch pár let mi došlo, že se nemůžu cpát úplně všude. Vzhled centra města nechávám lidem z fakulty umění a designu. Snažím se vylepšit zdi, které jsou zadělané a trošku rozsvítit lidem den, když jdou do práce. Hodně lidí a nemyslím to nijak zle, včetně umělců, třeba i z univerzity žijí tak trošku ve své bublině. Zapomněli hledět na obyčejné lidi. Když jdou okolo zdi, posprejované a pomalované nějakými klikyháky, tak samozřejmě jim to den vůbec nerozsvítí. Snažím se taky dostat do filmové branže. Rozjíždíme nějaké sběratelské postavičky, doprovázející hry nebo filmy. Snažím se vytvořit tvůrčí dílnu, kde se nebude jenom tvořit, ale kam člověk přijde a bude se tady trošku cítit jako Alenka v říši divů. Když sem lidi přijdou, tak si přijdou ulevit z toho z toho seriózního šedého světa. Taky mám v plánu udělat seriál. Napsat knihu fiktivní autobiografie, takovou parodii doprovázenou ilustracemi. Taky počítačovou hru. Těch věcí je spoustu, za kterými se pachtím. Takže ve výsledku, jak jsem to řekl, je to jenom taková změť slov.

Mohlo by vás zajímat: Vyšší DPH pohnulo s cenou piva. Víte, kolik dnes stojí v Ústí půllitr Březňáka?

Zdroj: Janni Vorlíček