Zahrádka: Místo pálivých feferonek polykám ostré žiletky

Skoro jsem vás bez turbanu nepoznal.
Je pravda, že ke mně patří. V Ústí mě lidé poznávají i bez něj, ale venku je to horší. Ovšem nyní se mi stalo, že v metru po mě koukaly dvě slečny a pak se osmělily a zeptaly se mě, jestli to jsem já.

Možná vás poznaly podle náušnice.
Ona je malinká, ale nadělala mi spoustu starostí.

V čem?
Kruh je znak svobody a já mám svobodné povolání. Propíchl jsem si ucho už v roce 1971. Jednou jsem byl svědčit u soudu a kvůli té náušnici mě vyhodili pro znevážení soudu.

Na začátku kariéry jste se proslavil polykáním mečů. Jak jste na to přišel?
Viděl jsem, jak v Karlových Varech v roce 1972 jeden Angličan polykal kord, co měl 52 centimetrů. Já ho pak v roce 1979 překonal, polykal jsem meč o tři centimetry delší. Musel jsem se odnaučit dávicí reflex pomocí gumové divadelní dýky. Měl jsem v koupelně kýbl a pořád to půl roku zkoušel a zvracel. Nejdříve jsem polykal dýku 33 centimetrů, kterou jsem si vyrobil sám na míru.

Cítíte, že špičkou meče někde narážíte?
Ne, to necítím. Horší je, když se pak s mečem máte uklonit. Jednou se mi málem stalo, že jsem potřeboval červený fáborek na záda, že mi ten meč skoro vyjel ven.

Na dráhu fakíra vás přivedla ve dvaceti letech těžká nehoda. Co se přesně stalo?
Jel jsem na pionýru s kamarádem a vlétli do nás dva opilí na motorce. Utrpěl jsem tehdy 22 zlomenin a 21 rozdrcenin a osmadvacet dní byl v klinické smrti. Půl roku jsem ležel v ústecké nemocnici a dva a půl roku jsem byl v plném invalidním důchodu. Na víru mě navedl adventista, se kterým jsem ležel na pokoji. Půjčil mi časopisy a v záhlaví jsem si přečetl „Člověče, věř a víra tvá tě uzdraví“. Začal jsem pracovat s myslí.

Proto jste začal dělat fakíra?
Hrát na kytaru jsem neuměl, zpívat také ne a na něco jsem chtěl balit holky. Myslel jsem si, že budu žít sportem. Začal jsem se učit na Střekově v Českých loděnicích a dělal kormidelníka na skifu. V roce 1969 jsem začal boxovat za Rudou hvězdu Ústí nad Labem. A pokračoval až do roku 1974, kdy se mi stala nehoda.

Váš největší a určitě nejsledovanější výkon byl, když jste se nechal v dřevěné rakvi zahrabat pod metrem hlíny na deset dní bez jídla a pití. V roce 2004 o tom psaly všechny noviny na světě.
Nejvíc mě trápila žízeň. Zhubl jsem o osm a půl kilo. Teď věřím tomu, že umírání na žízeň musí být hrozné. Jedenáctý den bych už asi nevydržel. Na desetidenní pobyt jsem se připravoval rok. Doma jsem se zavíral do skříně, cvičil vůli vydržet co nejdéle bez jídla a pití. Dlouhodobým mentálním tréninkem jsem se dopracoval ke schopnosti uvést své tělo do stavu, který se podobá zimnímu spánku u zvířat.

Vy jste kouzlil i delší čas na Kanárských ostrovech, jak jste se tam dostal?
Dělal jsem program pro Helenu Vondráčkovou na její padesátiny a tam jsem se seznámil s Honzou Fischerem. Jemu se to líbilo a začal mě tahat po hotelích, kam jezdila jeho cestovní kancelář. Dokonce jsem natočil i reklamu pro Coca Colu, kde ležela flaška na pláži a vytékala z ní limonáda a já jako džin.

Říká se, že váš první honorář činil sto dvacet korun hrubého, osmdesát korun čistého. Je to tak?
Ano, ovšem daleko víc se dalo vydělat na cesťácích. Jinak jsem udělal přehrávky až napotřetí. Kouzlilo se většinou o víkendech, chodil jsem normálně do práce. V roce 1979 jsem nastoupil pod Pragokoncert a od roku 1982 do roku 1992 jsem byl pod Slovkoncertem.

A jaký byl váš největší honorář?
To bylo za natočení toho videoklipu od Coca Coly a to jsem dostal 120 tisíc korun.

Kdy byla nejlepší doba na podnikání v tomto oboru?
Za bývalého režimu. Každý den byly v domě kultury akce, pořádaly se různé akce Z. Já měl třeba padesát vystoupení za měsíc. V té době jsem i za vystoupení měl téměř čtyři stovky. Pak mě poslali do zahraničí a tam jsem si vydělával ještě více. Na volné noze jsem se uživil, dnes je to slabší. Všude se šetří. Živím se jak se dá, kšeftů moc není. Dělám většinou pro známé, nebo vystoupení na svatbách. Ovšem baví mě to a čekám na důchod.

Jak dlouhý máte program?
To je různé. Ve varieté to je deset minut, ale mám i program trvající hodinu a půl. Například pro děti mám hady. Doma mám tři hroznýše 90, 130 a 180 centimetrů.

Vystupoval jste někdy pro nějakého hodnostáře?
V Německu jsem vystupoval pro Kaltenberského knížete, nebo pro premiéra Lubomíra Štrougala, když mu bylo 55 let. Musel jsem projít prověrkami a chtěli mi zakázat meč. A když jsem vystupoval v Rumunsku, měl jsem představení pro vnuka Nicolae Ceaucesca. Poprvé se v cirkuse topilo a všude byli tajní policisté.

To bylo vaše nejkurióznější vystoupení?
Nejkurióznější bylo asi pro tehdejšího předsedu olympijského výboru Juana Samaranche, kde byli samí špičkoví sportovci, kterých si vážím.

Jaké zranění jste si udělal při svých pokusech?
Bylo jich jen pár, jen jsem se trochu pořezal žiletkami. A když jsem se vrátil z olympiády v Barceloně, kde jsem vystupoval, tak jsem měl osmadvacet procent popálenin na obličeji a ruce. Vyléčil jsem si to francovkou, kterou si léčím všechno. A funguje to.

Asi to bude spíš ta víra v uzdravení.
Je to tak. Člověk se musí naučit vypínat mozek. Jinak nejhorší na popáleniny jsou čerstvě ostříhané nehty, puchýře pod nehty jsou nejhorší. Ale dnes už se mi to stává tak jednou za tisíc vystoupení.

Když polykáte žiletky, tak pak musejí jít nějakým způsobem ven. Jak to děláte?
Dám je do pusy, kde je rozpůlím a pak polknu. A pak mám na to systém, jak to vyjde ven. Je to jako feferonky, když je jíte, tak pálí a když jdou ven, tak pálí taky.

Na kolik hřebíků si dnes leháte?
Začínal jsem na třech stovkách. Ale pak mi na to lidé sedali a nějaký parašutista udělal dokonce kotoul. Tak jsem ubíral na 120 hřebíků, na 68 na lůžku 40 x 170 cm a jsou vzdálené 10 x 10 cm od sebe a nakonec dnes ležím na 16 třístovkových hřebech.

Znáte nějaké své světové konkurenty?
Teď jsem se dozvěděl o jednom Rusovi. Ten má půl metru dlouhý vrták, ten dá do vrtačky, pustí ji a to polyká. Jako že se vrtá. Tam je nebezpečí, že ten vrták může něco namotat. Já to nedělám pro to, abych se poškodil, ale pro to, že to je umění. Jinak on ještě šel dál a strkal si do pusy vrtačku.

Vy zase vymýšlíte různé rekordy. Co chystáte?
Na začátku května budu v Náchodě ležet sedm dní ve skle. Diváci si sami rozbijí sklo, nasypou ho do akvária, já si na něj lehnu a pak mě ještě skleněnými střepy posypou.

Jak to, že se nepořežete?
Vše je o koncentraci, musíte se na to soustředit a jde to.

Jakou věc máte ještě v plánu?
Nechtějí zaznamenávat rekordy ohrožující zdraví, ale takových je málo. Je to těžké něco nyní vymyslet.

Už dlouho ovšem plánujete přelet Československa v balonu, kde budete ležet na hřebíkách. V jakém stavu je tato akce?
Letos je dvacáté výročí rozdělení Československa a proto bych to chtěl uskutečnit. Měl bych letět z Aše do Košic na čtyři přistání. Balon nakonec nepůjde, musíme sehnat vzducholoď, ale je to o sponzorech. Zatím to je na 50 procent. Ležel bych v bedně ve skleněných střepech asi deset metrů pod kabinou vzducholodě na lankách.

Byl jste v nějaké talentové soutěži?
Byl jsem na Nově v Talentmanii. Já to nerad dělám, chodí tam hodně póvlu. Nakonec mě přesvědčili tím, že jsem tam vystupoval za peníze a v hlavním vysílacím čase. Byla to dobrá reklama. Potřebovali do pořadu něco poutavého.

Kde přesně v Ústí bydlíte a jak jste se sem dostal?
Bydlím v Krásném Březně a je to celkem dobré. Nejstarší bratr se ještě narodil v Karlových Varech v roce 1952, o dva roky později jsem se narodil já a můj otec dostal nabídku jít k policii, a proto jsme se odstěhovali následně do Ústí, kde začal dělat šéfa mordparty. Tenkrát se podílel na zatýkání masového vraha Mrázka.

Vy jste nechtěl být policistou?
Ne, byl jsem vždycky spíše komediant. Bavil mě taky hodně sport, ale po úraze jsem s ním musel skončit. Dělal jsem přitom fotbal, skif a pak taky box.

Už se vám někdy nevrátily kruhy z publika? Jako fakírovi z Obecné školy?
Zatím se mi vždy vrátily, ale upozorňuji je na to, vždy je to legrační historka k tomu.

Jak ho vidím já? Fakír v křiváku a dřevácích

Když přišel na rozhovor, měl na sobě Zdeněk Zahrádka černou koženou bundu a černé dřeváky. Vlasy vyčesané nahoru, podobně jako John Travolta. Bez turbanu jsem ho málem nepoznal.

Povídali jsme si spolu přes hodinu. Ústecký fakír byl veselý a pusa mu jela jako kafemlejnek. Ale současně uvedl, že si někdy zapláče. „Při představení nesmím ukázat bolest, ale někdy, když se spálím, tak si v šatně popláču,“ povídal upřímně.

Překvapilo mě, že nemá své vlastní webové stránky. Dokonce ani email. Rozhovor k autorizaci jsem posílal na email jeho syna. Zdeněk Zahrádka se přiznal, že se ve volnu spíš zajímá o historii.

ZDENĚK ZAHRÁDKA

* Je mu 58 let, žije v Ústí nad Labem v Krásném Březně.

* Učil se v Českých loděnicích jako strojník.

* V letech 1969 až 1974 boxoval za Rudou hvězdu Ústí nad Labem.

* Sportovní kariéru ukončil kvůli nehodě.

* Před 31 lety se stal profesionálním fakírem, předtím to dělal 6 let „amatérsky“ při zaměstnání.

* Od roku 1979 účinkoval pod Pragokoncertem, v letech1982 až 1992 pod Slovkoncertem.

Drží 13 světových rekordů a 22 českých rekordů (například: Deset dní pohřbení zaživa, Nejdelší pobyt dvojice fakírů ve schránce se skleněnými střepy, Fakír na loži s nejmenším počtem hřebů, Spolknul šest mečů najednou…)

Má přezdívku Ben Ghan - líbil se mu film Ostrov pokladů a tam byla postava Bena Gunna, „tak jsem si dal umělecké jméno Ben Ghan. Jeden čas mi říkali Labakan, podle pohádky, protože jsem také amatérský krejčí“.