Kliknutím zvětšíteZtracený rok? Takhle negativně nucenou koronavirovou pauzu řada učitelů nebere. Patří k nim i ti ze základní školy v Trmicích. Nevídaně dlouhou, známými okolnostmi vynucenou izolaci žáků od školy tady chápou i jako příležitost. Pro to v klidu se zamyslet, co vlastně dnes má smysl děti učit.
K vzdělávání na dálku měli přitom v labskoústecké sociálně vyloučené lokalitě, kde žije řada sociálně slabších rodin, obtížnější startovní podmínky než většina jiných českých škol. Nakonec ale může trmické zařízení posloužit jako příklad, že stereotypy vždycky neplatí. I s velmi různorodou skladbou dětí tu on-line výuka už měsíce běží bez problémů. I když se do virtuální třídy děti někdy připojují přes tátův mobil. Těm školákům, kterým to podmínky neumožňují, se v Trmicích věnují individuálně: učitelé za nimi docházejí, nebo si s nimi vyměňují učební materiály a úkoly ve vestibulu zařízení.
Na začátku vnímaly trmické děti uzavření školy jako prázdniny, ze kterých se radovaly. Postupně jim ale prý docházelo, že pokud se teď chtějí něco naučit, bude daleko víc záležet na jejich nasazení, samostatnosti a zodpovědnosti. Učitelé věčně za zády a školní rozvrh, to všechno bylo passé. Školáci si museli svou práci organizovat leckdy sami doma. „Jejich prozření je patrné,“ hodnotí ředitelka Marie Gottfriedová. Dokonce se prý smiřují s tím, že distanční výuka je možná bude provázet, i když v zemi dořádí epidemie. Třeba když budou nemocné.
Ředitelka už na jaře motivovala děti, aby si vedly deník, podobně jako ona sama. Pro řadu těch, kdo se nápadu chytli, fungoval jako psychohygiena v tísnivé době. Ale posloužil i jako sebereflexe, co se jim v jejich domácím vzdělávání osvědčilo. Z některých deníků se pedagogové překvapeně dozvěděli, jak děti doceňují školu, kterou dříve někdy braly jako otravnou samozřejmost. Teď jim ale především chybí kontakt se spolužáky. Jiní si domácí školu užívají. Další si třeba pochvalují, že s nimi rodiče začali chodit na výlety. A přejí si, aby koronavirus nikdy neskončil. „Je hodně silné si číst, jak děti velmi jednoduše dokážou pojmenovat, co prožívají a co je pro ně důležité,“ bilancuje Gottfriedová.
Děti do školy na okraji Trmic docházejí z velkého věžáku na předměstí městečka, které školu zřizuje. A ponejvíc z obce samotné. Jsou ale i z okolních vesniček. Sama ředitelka žije podobně jako několik dalších členů sboru v Trmicích, v jejichž zastupitelstvu dokonce sedí. On-line výuku, kterou musela naordinovat nejen sobě, ale i svým podřízeným, vzala jako hozenou rukavici. „Najednou jsme seděli před monitorem a váhali, co po dětech chtít, co má být na konci vzdělávání. Takhle do detailů jsme o výuce dřív nepřemýšleli, nesly nás osnovy a „jeli“ jsme učivo. Daleko více jsme začali přemýšlet o smyslu toho, co vlastně učíme,“ přemýšlí Gottfriedová, která z ředitelny učí na dálku páťáky přírodovědu a čtvrťáky vlastivědu.
Informatiku má ve škole na starosti 41letý pedagog Martin Kuneš. Nástroje od firmy Google včetně neomezeného virtuálního úložiště souborů v Trmicích bezplatně používali už roky před epidemií. „Pokračovali jsme v tom, co bylo zaběhnuté. Jen jsme to rozšířili o některé prvky jako Google Classroom,“ říká k receptu školy Kuneš. Děti z Trmic učil před epidemií informatiku od třetí třídy jednou týdně. Především žáci druhého stupně ze začátku IT nástroje ovládali lépe než někteří učitelé. Leckdy se tak vztah učitel-žák obrátil. To ale vůbec nevadilo. Pro děti bylo hezké, když mohli paní učitelku naučit něco nového.
Nástroji této společnosti se školou komunikuje většina jejích svěřenců. A do budovy momentálně docházejí pouze ti z přípravné třídy, prvňáci a druháci. Kdy se škola znovu zaplní všemi hlásky, zatím jasné není.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
